Brumbálova dcera

XLIII.

Čas plynul, jak už to tak má ve zvyku, a Vánoce s Harrym se pomalu chýlily ke konci. Do školy již přijížděli první studenti, vracející se s rozjařenými tvářemi ze svých sladkých domovů zpět do Bradavic, místa plného kouzel a domácích úkolů. Mezi prvními přijeli i Amy, Abby a Ginny s Ronem a ostatními sourozenci. Překvapilo mne, že právě oni přijeli první, když měli - jak jsem slyšela - tolik milující a láskyplnou matku, která se s nimi jen těžko loučila. 

Když Ron přijel, vše se změnilo. Můj černovlasý společník věnoval veškerou svou pozornost tomu zrzounovi a mě si ani koutkem oka nevšiml. Trochu mě to zamrzelo, ale říkala jsem si, že je to jen prvotní nadšení z příjezdu jeho nejlepšího kamaráda, jenž mu už jistě chyběl. 

Harry mne často brával s sebou, když chodil s Ronem do Prasinek, kde si dva Ronovi starší vykutálení bratři Fred a George otevřeli vlastní obchod s žertovnými předměty. Přestože jsem cenila to, že mě jak se říká "vzali do party" a přijali mezi sebe, cítila jsem se mezi nimi jako páté kolo u vozu. Stále se jen bavili o věcech, ke kterým jsem neměla co říct, o věcech, které zajímají snad jen kluky. Respektovala jsem to, zabolel mě však Harryho přístup k našemu vztahu; před Ronem se o tom, co mezi námi o Vánocích proběhlo, nezmínil ani slůvkem, ba co víc, tvrdil o mně, že jsem s nimi jen proto, že nemám žádné jiné kamarády. 

To se mě dotklo. Ne že by to nebyla pravda (mé vztahy s holkami byly stále pod bodem mrazu), ale jakým způsobem to řekl! Nasadil tak arogantní a povýšený tón, že jsem měla chuť tu jeho nevymáchanou pusu plnou těchhle hloupých keců praštit. Rozčilovalo mě, jak se ode mě vždy za Ronovy přítomnosti držel dál, mezi námi zely často i celé metry. 

Když Ronovi Harry s nosem vysoko nad ostatními líčil své milosrdenství a mou smůlu, že jsem naprosto bez přátel, přerušil jeho monolog zdvižením ukazováku a krátkou poznámkou: „Ale vždyť se Lilly bavila s Ginny, ne? Jednu dobu jsem je vídal pořád spolu." 

Do té doby jsem jen tiše jako stín za jejich zády poslouchala dialog dvou chlapeckých hlasů, když však Ron zastavil rytmus Harryho proslovu, zpozorněla jsem a náhle ztuhla na místě. 

Tak, a teď se mě budou ptát.

Harry zkonstatovanému faktu svého společníka jen přitakal: „No jo, máš pravdu, na to jsem úplně zapomněl. Co se vlastně stalo, že už se nebaví?" Oba se na mne unisono otočili a probodli mne zvědavými tázavými pohledy nenasytných chlapeckých očí. Absolutně jsem netušila, co bych jim měla povědět, nebyla jsem s to na jejich otázku nijak zareagovat. V minutě dusivého ticha jsem na své šíji a čele pocítila krůpěje horkého potu. 

„Hele, jestli o tom nechce mluvit, nemá smysl ji nutit," mávl nad tím rukou Ron a ve víře, že svým kostrbatým úsměvem vše spraví, se nejistě usmál. Harry však nejevil ani nejmenší známky souhlasu, naopak, změřil si mne pohledem ještě jednou od hlavy k patě, jako by se na mně mělo náhle něco změnit, a řekl: „Ale mě by to docela zajímalo." 

„Nic nám do toho není, Harry," opáčil Ron, ale černovlásek se nenechal jen tak odbýt a zbavil se zrzka slovy: „Myslím, že bych si potřeboval tady s Lilly promluvit o samotě." Ledabylým gestem pravé ruky dal Ronovi jasně najevo, že má odsud pěkně rychle zmizet, a Ron to s jasnou nechutí také - k mé smůle - udělal. A já s Harrym opět osaměla. Nikdy jsem z něho neměla takový strach jako nyní.

„Tak povídej, co se stalo," začal přímo bez jakýchkoli okolků či servítek. Já však zarytě mlčela s nadějí, že to dříve nebo později vzdá podobně jako Ron a nechá mé vztahy jednou provždy být. To jsem se ale šeredně mýlila, jak jsem brzy zjistila. 

„Proč mi to nechceš říct?" pokračoval odhodlaně, jeho palčivý dobyvačný hlas cloumal mými ušními bubínky jako hlasitý výstřel a odrážel se mi v hlavě dlouhou ozvěnou. Přesto jsem však stále mlčela. Na to přistoupil na další krok. „Po tom všem...mi nechceš říct ani tohle? Něco tak banálního?"

Slovo banální mnou od základů otřáslo. Copak je něco banálního na naší hadce, která mne mrzí ještě teď?! Copak je něco banálního na tom obrazu plačící Abby a zklamané Amy? Harry, ač jistě nevědomky, ťal ze všech sil do živého a nebyl k zastavení. A já před ním stála jako nahá, bezbranná, bez jakéhokoliv štítu a nechala jsem jej bodat do mne ta slova, ty tolik bolestivé rány. Kdyby tak jen věděl...

„Vždyť už to stejně všichni vědí," pípla jsem nakonec na pokraji čirého zoufalství. „To je zajímavé, že já to nevím." Nebyla jsem s to se bránit jeho slovním útokům, tolik jsem ho milovala. Zhluboka jsem se proto nadechla a vyhověla mu. „Prostě jsme se pohádaly, no, a co?" Mne samotou překvapila ostrost mých slov. 

Harry náhle zmlkl, nejspíš již neměl co říct. Teprve nyní jsem si všimla, že stojíme možná až nebezpečně blízko u sebe. A pak se na druhém konci chodby zničehonic objevila Ginny.