Brumbálova dcera

XXXI.

Popravdě řečeno jsem neměla ani tušení, kde se nachází kabinet McGonagallové, nikdy mě tahle informace nijak nezatěžovala - hlavně jsem tam nikdy neměla potřebu chodit. Cesta tam se mi však zdála nekonečná a všetečné pohledy ostatních čím dál tím vlezlejší. Snad na každém rohu jakékoliv uličky jsme narazily na nějakého výrostka se slovy: „Dobrý den, paní profesorko," a „jak se máte paní profesorko? Kam to jdete?" Minerva je však mistrně odrážela větami typu: „Hleďte si svého. Máte již hotovou svou práci? Nemáte svých starostí dost? Mám se dobře, děkuji za optání." Obdivovala jsem její rétorické schopnosti a to, že ač jí dotěrné dotazy jasně otravovaly, odpovídala slušně a v rámci možností i mile - to bych já rozhodně nedokázala.

Konečně jsme dorazily na místo a profesorka mi podržela dveře na znamení, že mám vejít dovnitř. Upřímně řečeno jsem čekala něco zajímavějšího než jen neuklizenou tmavou místnost zarovnanou vším možným, co byste jen v takovém kouzelnickém světě čekali. 

Jen co za sebou Minerva s cvaknutím zavřela dveře, otočila se na mne a začala slovy: „Jde o tvého tátu." Zajiskřilo mi v očích; toužila jsem po tom vědět, kde je a co se s ním stalo. Byl tím jediným, komu na mně ještě záleželo. „Co je s ním?" vyhrkla jsem poněkud roztržitě s možná až příliš očividným zájmem. Nechtěla jsem, aby McGonagallová věděla, že mi táta chybí. „Asi sis všimla, že už tu několik týdnů není. Ráda bych ti řekla, kde je, ale nemohu, sám mi to před svým odjezdem zakázal." 

Jako vždycky nemůžu nic vědět, už mě to nebaví! „A proč tu tedy jsem?" dala jsem jasně najevo svou nechápavost. Profesorka se zhluboka nadechla a drobné kulaté brýlky si posunula blíže ke kořenu kostnatého nosu. „Kvůli Prasinkám. Tvůj táta si myslel, že bys tam ráda šla třeba s kamarády, a tak mi udělil oprávnění ti podepsat propustku." Na konci věty si neodpustila láskyplný shovívavý úsměv. 

Ještě kdybych nějaké kamarády měla; pomyslela jsem si a myšlenky mi náhle zalétly k Ginny, k jejímu vzdoruplnému pohledu zavrtávajícímu se do kamenné podlahy a k Abbyiným slzami se lesknoucím zklamaným očím. Při té myšlence mě podivně bodlo u srdce.

Co to má zase být?

„To je...od něj hezké," vypadlo ze mě po chvíli trapného mlčení, jež rušil jen ryk studentů na chodbě za dveřmi.

Mám si to nechat podepsat? Bude to vůbec k něčemu? 

Ale ano, vždyť jsi tam nikdy nebyla a nevíš, jak to v takových Prasinkách vypadá. 

Ale všichni se na mě budou dívat, budou se mi zase smát. 

A záleží na tom? Copak záleží na názorech ostatních? Copak ti záleží na ostatních lidech, které ani pořádně neznáš?

Hádala jsem se sama se sebou a přemítala, zda propustku přijmout či ne. Nakonec jsem však vyřkla: „A kde si ji můžu vyzvednout?" McGonagallová se potutelně uculila. Jako by ji těšilo, že se zajímám i o něco jiného než je škola a mé zvrácené myšlenky. „Tady," namířila svůj dlouhý hubený ukazovák k na první pohled starému dřevěnému stolu prohýbajícímu se pod velkou náloží všemožných knih. „Tak do toho, sem s ní," zazubila jsem se a bez jakýchkoliv dalších okolků přistoupila k podle všech okolností právě profesorčinu pracovišti. 

Ta bez váhání zašátrala po přeplněném stole hbitýma rukama a rázem v nich svírala menší kousek pergamenu s ozdobným nápisem, který jsem na první pohled nedokázala přečíst. V jeho pravém dolním rohu jsem však ihned zaregistrovala táhlé klikaté cosi psané černým inkoustem - podpis. 

„Podepsala jsem ji již dříve, čekala jsem, že o ni budeš stát," podala mi onen pergamen, přičemž se její tenké rty opět zkroutily do milého obloučku. Přijala jsem propustku trochu roztřesenýma rukama a pohlédla na její ozdobný nadpis, jenž jsem si konečně mohla přečíst a prozkoumat zblízka. 

Hlásal ozdobným písmem plným kliček a obloučků: PROHLÁŠENÍ. Následovala slova: o převzetí zodpovědnosti v době návštěvy Prasinek. Když jsem očima přejížděla z jedné kličky na druhou a odkrývala tajemství onoho nápisu, mimoděk jsem prsty začala žmoulat rohy křehkého zažloutlého pergamenu, jež jsem nervózně třímala v potících se rukou. Tímto se já, zákonný zástupce (rodič či poručník) zavazuji, že v době, kdy se mé dítě bude pohybovat v prostorách nedalekého města zvaného Prasinky, za něj ponesu plnou zodpovědnost. Hlasitě jsem polkla, trochu mi vyschlo v krku. Znělo to poněkud ostře. Podepsán/a: McGonagallová. Následoval klikyhák profesorčina podpisu. 

„Děkuju," pípla jsem zakřiknutě a už už jsem chtěla opustit kabinet, když mě Minerva zarazila: „Počkej, to ještě není všechno." Vrhla jsem po ní tázavý pohled. Co mi chce ještě říct? „Něco pro tebe mám," kývla mírně hlavou a podala mi malou zažloutlou obálku s mým jménem. „Dopis od táty," dodala ve chvíli, kdy zmerčila otázku v mých lesknoucích se zelených očích. Obezřetně jsem po dopisu vztáhla pravou ruku, ale ještě než jsem se prsty dotkla starobylého pergamenu obálky, pohlédla jsem jí do očí.

Bylo to podobné jako s Harrym. Flirt, problesklo mi hlavou. Neuhnula jsem očima, neustále jsem je upírala do těch tmavých a stářím unavených  naproti mně. A pak se to stalo. 

Viděla jsem to. Viděla jsem úplně všechno. Její smutky, její radosti, její starosti. Viděla jsem její mladé já, jak si hraje na prosluněné zahradě se svými dvěma mladšími bratry, jak se usmívá při pohledu na svého pobožného otce, jak pláče stojíce přímo před mladým zamilovaným mudlovským chlapcem klečícím před ní na pravém koleni, jak se trápí protimudlovskými řečmi svých ministerských spolupracovníků a jasně uhýbá před milostnými pohledy a narážkami jejího šéfa. Byla krásná, nadaná, chytrá, ale nešťastná.

Vtom Minerva prudce uhnula pohledem a zahleděla se někam daleko za sebe. Já se náhle ocitla zase nohama na zemi v profesorčině kabinetu s pravou rukou napřaženou k dopisu. Bezmyšlenkovitě jsem po něm chňapla a přidala jej k propustce. Motala se mi hlava a já se mírně zakymácela. „Myslím, že bys už měla jít," ozval se ledový hlas McGonagallové se stále ještě odvráceným pohledem. „Dobře, na shledanou, paní profesorko," rozloučila jsem se ze slušnosti a vypařila se z kabinetu. Tohle bylo doopravdy zvláštní...