Brumbálova dcera

XLVI.

Druhého dne ráno jsem se nasnídala mnohem víc než obvykle a pro jistotu si k sobě do ložnice propašovala nějaké jídlo do zásoby, kdybych náhodou po cestě dostala hlad. Štěstí mi stálo přímo za zády, nikdo si ničeho nevšiml, nikoho ani nenapadlo podezírat někoho jako jsem já z útěku ze školy. Odpoledne o poobědové pauze jsem se pak i se sbaleným kufrem a rozechvělým Percym na rameni vykradla ze školy a namířila si to do Prasinek. Percyho jsem nechala letět napřed, věděla jsem, že mě vždycky najde. Rozhodla jsem se jít přes les, aby mne náhodou někdo nezahlédl ze školních pozemků, jenže v tu chvíli mě mé milované štěstí opustilo - u lesa jsem narazila na Hagrida. Nenapadlo mě, že má svou chatrč přímo na okraji lesa.

Rubeus Hagrid pro mě nikdy nebyl takovým kamarádem jako třeba pro Harryho nebo Rona, nikdy jsem ho neměla moc v oblibě, ne snad pro jeho velikost či to, že bydlel distancovaně od zbytku zaměstnanců školy, ale spíš pro jeho jakousi neurvalost a nevychovanost, vždy se mi zdál poněkud hrubý, nemilý a neohrabaný. Nelíbil se mi ve všech směrech, proto mi jeho přítomnost na náladě ani trochu nepřidala, ba naopak.

Chtěla jsem rychle zmizet v lese ještě předtím, než ke mně dorazil úplně, ale pak mi došlo, že by o mé dezerci mohl povědět Brumbálovi nebo jinému učiteli (a on by to jistojistě udělal, jak ho znám), což by pro mne znamenalo znemožnění útěku a dokonalý krach mých plánů. A to jsem přece nemohla dopustit!

Zůstala jsem proto stát těsně na linii mezi lesem a rozlehlou loukou školních pozemků, nedaleko Hagridova domku, a čekala jsem, až ke mně udýchaně přicválá.

Jen co jeho mohutná vysoká postava stanula přímo přede mnou, chvějící se pod mohutnými zrychleným dechem, začal se Hagrid svým hlubokým obřím basem ptát: „Co tady děláš? Proč lezeš do Zapovězenýho lesa? Proč nejseš ve škole?" Zřejmě mu chvíli trvalo, než mu došlo, že před se před ním krčí Lilly Brumbálová, načež málem vzkřikl: „Lilly?! Proboha živýho, co tady ksakru děláš? Máš bejt ve škole! Že seš to ty, nikomu o tom nepovim, ani tvýmu tátovi ne, ale slib mi, že už to nikdy ne-" Teprve nyní si všiml mého sbaleného kufru a vysokých kožených bot, které rozhodně nebyly určeny jen na nějaké krátké procházky lesem. Jeho kulatý zarostlý obličej se rázem zkřivil grimasou překvapení.

„Proč s sebou taháš ten čemodán?" podivil se a stočil své obrovité tmavé oči ke kufru, jehož stříbrné kovové madlo jsem pevně svírala v pravé dlani. Mlčela jsem, jelikož jsem sama netušila, co bych mu měla odpovědět. Hele, Hagride, já utíkám, takže uhni a mlč?  To asi nebylo úplně to pravé. Mozek mi pracoval na plné obrátky, nenapadalo mne však ani jediné řešení této na první pohled bezvýchodné situace. S tímhle můj plán vůbec nepočítal.

Mezitím se mezi mnou a vousatým obrem rozhostilo dusivé ticho, na jehož vlnách se kolébala Hagridova dosud nezodpovězená otázka. Nakonec jsem veškeré usilovné přemýšlení vzdala a rozhodla jsem se prostě improvizovat. 

Začala jsme tím, že jsem přerušila to rozpačité ticho a beze známky sebemenšího rozrušení jsem mu odvětila: „Utíkám z Bradavic." Ledový klid vanoucí z mého hlasu překvapil i mne samotnou, natož pak Hagrida. Vytřeštil na mě oči a div se nerozesmál. „Co je to za blbost? Proč bys utíkala? Nebaví tě to tady? Nebo ti tady někdo ubližuje?"

Jeho zvědavé podlézavé otázky mne nutily rozvázat jazyk a všechno mu to vypovědět, do čehož se mi vůbec nechtělo. Nemohla jsem si dovolit ztrácet s ním čas, musela jsem jít. Hagrid si nejspíš povšiml nejistot a přemítání v mých očích, načež nadhodil: „Hele, už se začíná dělat celkem tma a věř mi, že brát roha ze školy v noci přes les není žádná sranda, zvlášť pro malý křehký slečinky jako seš ty. Pojď se mnou ke mně, řekneš mi, proč chceš vodsať zdrhnout, počkáš u mě do rána a pak tě nechám utýct. Budu mlčet jako hrob, slibuju. Nikdo se nic nedoví."

Co jsem měla dělat? Riskovat, že když se teď otočím a uteču, nahlásí to Brumbálovi? Třeba se mi podaří v noci nepozorovaně uniknout z jeho chaty, když bude spát. Kývla jsem proto na souhlas a vydala se po obrově boku do na první pohled poněkud odpudivé staré chatrče na okraji lesa.