Muse / Larry

T W E L V E

Schoval jsem si foťák do cestovní brašničky.

Součástí soutěže byli i workshopy a já si tak vzal sebou i malý notes na poznámky.

Pořád nemůžu pochopit, to, že tam vážně jdu. Je to absolutně proti všem mým dosavadním zásadám. Jenže dneska ráno, když jsem to chtěl zase vzdát, jsem viděl na stole snídani, kterou pro mě mamka udělala a já se rozhodl, že to prostě udělám. Ano, ta snídaně byla opravdu příšerná- ležela tam nejméně hodinu a navíc moje mamka je opravdu zoufalá kuchařka.

I tak mi to ale dalo pocit, který jsem až děsivé dlouho necítil. Cítil jsem, že je o mě postaráno.

Protože i přestože mi rodiče posílali tolik peněz, že bych si mohl nechat každé ráno donést snídani z nejdražší restaurace ve městě, nedělal jsem to.

Asi proto, že jsem doufal, že se nějaké ráno stane přesně tohle. Že najdu udělenou snídani, kterou mi někdo udělá jen tak.

Snídani jsem celou snědl a snažil se nevsimat zvedajícího se žaludku při každém dalším soustu.

Sedl jsem si do metra, taťka mi sice nabídl, že mě odveze, ale já chtěl jet sám. Z důvodu přemýšlení o samotě a taky kvůli tomu, že se nerad vozím jeho drahým autem.

Vždycky sedím na sedačce, jenž by cenou pokryla náklady na výstavbu nové školy a mám strach se pohnout, abych cokoliv neušpinil.

Je tam vždy naprosté ticho, když nepočítám neustále zvonící telefón, který otec vždy bez omluvy zvedne.

Proto raději jezdím metrem nebo jiným prostředkem městské hromadné dopravy.

Vystoupil jsem na předposlední zastávce, došel pár metru až jsme stál před velkou budovou akademie.

Zhluboka jsem se nadechl a malinko si poupravil popruch batohu, protože se mi začal nepříjemně zařezávat do ramene.

„Přejete si, mladý pane?" Vyskočila na mě mladá slečna hned jakmile jsem vešel do dveří.

Lekl jsme se ji jako hrom, chtěl jsem však zachovat svou vymýšlenou profesionální masku a tak jsem raději to nedal na jevo.

„Uhm, jsem tady kvůli fotografické soutěži."

„Porota, sponzor, poradce, nebo snad účastník?" Vychrlila na mě tak rychle, že jsem ji jen stěží porozuměl.

„Úča-" odkašlal jsem si, protože mi hlas podivně přeskočil. „Účastník"

„Jméno?"

„Louis Tomlinson"

„A jistě. Už vás tady vidím. Pojďte za mnou"

„Tohle si dejte kolem krku" podala mi visačku s mým jménem a s názvem soutěže.

Za velmi svižné chůze jsem si visačku nasadil. Ženská mě dovedla do velké místnosti, kde bylo kolem deseti lidi, zašeptala něco ohledně přání hodně štěstí a pak se úplně vytratila.

A tak jsem se ocitl úplně sám.

Vzal jsem si jednu ze židli, kterou jsem jedním pohybem otočil a pak si na ni ubkročmo sedl. Opřel jsem se rukama o opěrku židle a zapnul foťák, abych si znovu zkontroloval jestli jsem ze všech stránek připraveny.

„Ehm, Ehm" vyrušilo mě zničehonic předstírané odkašlání.

Zvedl jsem proto pohled, abych se setkal s tmavýma očima, které patřili majitelem společnosti.

„Vítám vás všechny již na dvacátém třetím ročníku soutěže jenž pořádá" dále jsem jeho slova vnímal už jen okrajově.

Pohled a mysl se totiž zaměřila na člověka vedle něj.

Na jeho smaragdové oči, kaštanové vlasy, dokonalou postavu skrytou pod drahým oblekem. A hlavně na kývnutí na pozdrav,které mi věnoval hned, jakmile se naše pohledy střetli.