Muse / Larry

T H I R T Y - S E V E N

Bylo to tady, velký Harryho den. 
Bylo už dávno po poledni a Harry mi už od rána nenapsal jedinou zprávu, kromě jedné, kde oznamoval, kdy si pro mě přijede.

Chápal jsem to, byla to pro něj životní událost. Něco na co se těšil tak dlouho. Určitě nemohl nadšením ani dospat. 

Harry měl přijet už za dvacet minut a já jsem pořad stál jen v ručníku, který jsem si uvázal kolem pasu, když jsem vyšel ze sprchy a i přestože mi Harry říkal, že můžu dress code klidně porušit, neměl jsem v plánu tam jít takhle.

Natahoval jsem své pořad ještě trochu mokré ruce klasicky po džínách, když v tom jsem si vzpomněl na Harryho radostný obličej, když mi o tom večeři říkal. Na jeho jiskřičky v očích pokaždé, když mi o tom vyprávěl a zrak mi přitom spadl na oblek, který jsem měl schovaný ve skříni už od doby, co mi ho táta dal.

Tehdy jsem zapřísáhl sám sobě, že si ho na sebe nikdy neobleču. A taky jsem svůj slib dlouho držel. Důležité večeře, konec školy, vyhlášení nejdůležitější soutěže v mem životě. Jenže teď šlo o Harryho. O jeho večer. Tentokrát to nebylo jen o mně.

Vždycky jsem se řídil svými pocity, svými potřebami, všechno jsem v mé hlavě podřizoval mě. Naučil jsem se tak fungovat už od malička a zatím jsem nenašel důvod to jakkoliv měnit. Jenže teď jsem naprosto automaticky sáhl po tom obleku a nevědomky jsem se do něj začal oblékat.

Pro někoho to možná bylo malé bezvýznamné gesto. Ale pro mě to znamenalo mnohem víc. Znamenalo to, že jsem si někoho pustil k tělu natolik, že jsem ochoten se měnit. Harry mi měnil pohled na bohaté lidi. Na to, že to měli všichni tak strašně jednoduché, na to, že jsou všichni zlí a sobečtí. Měnil něco uvnitř mě, co jsem ani nevěděl, že mám. 

Vyrůstal jsem v mylné  představě, že to, že zavrhnu každého, kdo nosí dražší oblek a nebo jsi zajde do lepší restaurace, je naprosto v pořádku. Věřil jsem, že nikoho nepotřebuji k životu. Že si se vším vystačím sám a jediného koho ve svém životě chci je Niall a Liam.

Jenže smutná pravda je, že i na konci opravdu skvělého dne se nakonec oba odeberou k Niallovi domů a tam se dál už věnují jen sobě. Já jsem vždy odešel jiným směrem a sám, nezahřívalo mě ničí tělo, ničí hlas mi nepřál dobrou noc. Nevadilo mi to. Člověk často neví, jak moc něco potřeboval, dokud to nedostane. 

A někde mezi třetím a čtvrtým knoflíkem mé košile jsem se rozhodl, že ať už bude Harryho reakce jakákoliv, dneska mu řeknu své city k němu.

Bude to večer plný zábavy, není nic, co by mi mohlo překazit mu to říct někde na cestě domů.

Dneska seberu poslední ždibec odvahy a nechám svou prořízlou pusu, aby znovu plnila svou hlavní úlohu. Vypnu mozek a nechám aby pracovalo jen srdce, které přesně ví, co potřebuje říct.

Dneska večer proste nahlas přiznám, že jsem naprosto propadlu ďolíčkovému úsměvu, zeleným očím, dobré povaze a skvělému charakteru Harryho Stylese.

A mozek může jen tiše přihlížet a doufat, že se srdce po tom, co se stane pak nepromění v prach.