Muse / Larry

T W E N T Y - F O U R

„Louisi, zdá se někdo na tebe čeká" řekl Niall s dost jasným úšklebkem a pak hodil hlavou k Harrymu, který se opíral o svou motorku.

Chtě nechtě jsem se malinko pousmál a hlavou k němu kývl na pozdrav. Harry se ušklíbl a pak si z kapsy vytáhl cigaretu, kterou si zapálil.

„Harryho na motorce jsem si nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech. Jak to že nepřijel v autě?" Zeptal se Niall a ještě více se zády opřel do Liamovi hrudě.

„To kvůli mně" přiznal jsem potichu. Niall s Liamem se na mě nechápavě podívali a já tak pochopil, že jim to budu muset ještě více vysvětlit.

„Řekl mi, že si všiml, že mi není příjemné jeho auto a tak-"

„a tak přijel na motorce?"

„Stručně řečeno" potvrdil jsem.

„Co se mezi vámi ve skutečnosti děje? Chodíte spolu nebo co?" Zeptal se Liam.

„S takovým snobem jen přes moji mrtvolu" ušklíbl jsem se hravě a pak se vydal za Harrym.

Natáhl jsem se pro jeho cigaretu, jenže on mi s rukou uhnul. Naštvaně jsem se na něj podíval, on si však jen popotáhl z cigarety, chytl mě za tričko, a spojil naše rty čímž mi všechen kouř foukl přímo do úst.

Pak mi podal přilbu. A dříve než jsme stačili odjet měl jsem možnost zahlédnout Nialla, kterému z toho spadla brad až někam k zemi.

..

„Kde to jsme?" Zeptal jsem se Harryho, když jsme zastavili před velkou budovou. 

„Mohli bychom z dnešku udělat den pravdy?"

„Cože? "zeptal jsem se jej nechápavě. 

„Den pravdy. Dneska si budeme říkat jen pravdu"

„Nejsem si úplně jistý-"

„Prosím"

„Harry, stalo se něco?" Zeptal jsem se, protože mi tohle chování na něj nebylo vůbec podobný. Harry však naprosto ignoroval moji otázku a dal pokládal tu svou.

„Můžeš mi prosím slíbit, že si dneska budeme říkat jen pravdu?" 

Chtěl jsem se mu vysmát, protože kdykoliv jindy by mi to připadalo jako ten nejdivnější nápad na světě, jenže když jsem v jeho očích viděl, jak moc mu na tom záleží, uvědomil jsem si, že pro smích není teď vhodná chvíle. 

„Dobře tedy" svolil jsem nakonec. Harry to však potřeboval slyšet ještě jinak.

„Slibuji" dodal jsem a Harry se konečně sladce usmál. Vzal moji ruku a něžně mi políbit její hřbet.

„Tady jsem vyrostl" rozhodil rukama, což mě donutilo se porozhlédnout kolem. Takhle jsem si jeho dům nepřestavoval. 

Až teď jsem si všiml velkého nápisu na jedné straně budovy.

Dětský domov.

„Tady?" Najednou mi všechno začalo dávat smysl. I to, co říkal kdysi v té restauraci. Připadal mi teď víc lidský než, kdy jindy. 

„Ano, podívej! Vůbec se to tady nezměnilo! Tam jsem dostal svou první pusu a tam jsem jedl sedmikrásky!" Vypadal tak šťastně, že jsem se zmohl jen na to, abych si ho s úsměvem, opřený o zeď, pozoroval.

„Proč jsi mě sem vzal?" Zeptal jsem se na rovinu. Musí to mít nějaký důvod, proč se mi najednou má potřebu svěřit. 

„Chtěl jsem, aby jsi to viděl dřív než bude vyhlášení soutěže." 

„Proč?"  

„Protože jsem chtěl, aby jsi věděl, že každý je dost dobrý na to, aby ho někdo měl rád" vzal mě za jednu ruku a jemně mě pohladil palcem. 

„A pokud ti tví rodiče nevěnují každou vteřinu jejich života, tak promiň, ale jsou to ti nejhloupější lidi na celým světě" druhou ruku položil na mou tvář, přesně na to místo, kde cítím každý milimetr jeho dotyku. 

„Jak víš, že moji rodiče-"

„Logicky jsem vyvodil veškerá fakta" pokrčil rameny, jako by se nic nedělo. 

„Mě moji rodiče prostě odložili pryč, a věř mi, že nebyl den, kdy jsem si tohle jako dítě nevyčítal, proto vím, jak to muže být těžké . Ale tohle není ani náhodou o mne." zakroutil hlavou. 

„Tak o čem to tedy je?"

„Chci, aby jsi věděl, že jsi dost dobrý" po jeho slovech mě Harry políbil, natolik něžně abych si to mezi těmi sladkými polibky konečně uvědomil.