Muse / Larry

T H I R T Y - F O U R

„Zase ty?" zeptal se unaveně ředitel a špičky prstů si protřel kořen nosu. Ani se na mě nepodíval a už věděl, že to jsem já. Zvláštní, asi sebou pokaždé do místnosti přinesu i svou osobitou energii, díky které mě každý ihned pozná, jinak si to nedokážu rozumně vysvětlit. 

„Zase já" usmál jsem se a pak si už jen ze zvyku sednul do židle naproti jeho stolu. 

Hodnou chvíli bylo hrobové ticho, které jsem si však pro tentokrát nedovolil přerušit. 

„Co si myslíš, že mám podle tebe teď jako dělat?" zeptal se klidně ředitel, zatímco si  přeskládával velkou hromadu papírů na dvě menší hromady. 

Ředitel patřil mezi jedny z mála učitelů, kteří nám stále ještě tykali. Já to vždy na každém učiteli milerád přivítal, nerad si totiž připadám ještě starší než jsem .

„Tak ze začátku byste mohl změnit učitelé, potom-" začal jsem ihned hrnout své skvělé nápady, které by tuhle školu povýšily, alespoň na dostudovatelnou úroveň. 

„Nemyslím se školou, ale s tebou" přerušil mě ředitel hned po prvním nápadu a poprvé se mi za tu dobu podíval do očí. Měl unavené štěněcí oči, které se zdály ještě o něco unavenější pod velkými popelníky, které měl na očích. Jeho vrásčitý obličej působil natolik mile, že i přestože jsme jej nikdy na žádný předmět neměli, vždy se díky tomu řadil mezi mé oblíbence.

„Jako vždycky, ne? Napište mi poznámku, dejte mi za trest nějakou práci a máme to" 

„Budu muset volat tvým rodičům" zakroutil hlavou.

„Proč jako?" vydal jsem ze sebe nechápavě a abych ještě více podtrhl svůj postoj k dané situaci, tak jsem si naštvaně založil ruce na prsou.

„Protože si na tebe někdo ustavičně každou chvíli stěžuje" 

„Ale jsou to pořád ti stejní, nemám pravdu?"

„Co to má s tím společného?" 

„Vlastně úplně všechno" 

„Musím jim zavolat. Taková nekázeň nedělá dobře ani tobě, ani mně ani nikomu jinému." řekl, ale vypadalo to, že to nejvíce mrzí jeho samotného. 

„Dobře, fajn. Když jinak nedáte, zavolejte si komu chcete" svolil jsem nakonec, protože jsem věděl, že mu to stejně nikdo nevezme. Neberou to mně, nebudou to brát ani moji škole, to je přece jasné jako facka. 

Ředitel tuhle informaci ale nevěděl, a tak se s telefonním číslem opsaným na papírku vydal telefonovat do vedlejší místnosti. 

„Zvláštní. Nikdo se neozývá" řekl, když se asi po patnácti minutách vrátil.

„Můj otec si totiž změnil číslo. Pravděpodobně jsem vám zapomněl dát to nové" řekl jsem a snažil se alespoň trochu zakrýt ten vítězný úšklebek, který mi pohrával na tváři, zatímco jsem mu podával lísteček s jiným číslem. 

..

„Ahoj tati, jsem rád, že sis pro mě přišel" 

„Dobrý den, pan Tomlinson. Konečně vás vidím i osobně a nekomunikuji s vámi jen skrze emaily" potřásl si s ním ředitel ruku. 

„Škoda jen, že to není při alespoň malinko lepší příležitosti" promluvil chraplavý hlas, který se ihned rozplynul místností. A ze kterého jsem měl husí kůži po celém těle. 

„Takže co, že se vůbec stalo?" 

„Myslím si, že by bylo nejlepší, kdyby vám to Louis pověděl všechno sám. On není špatný kluk, a s pravdou opravdu nešetří. Navíc mu právě teď končí poslední hodina, takže si ho můžete rovnou odvést domů" pověděl ředitel mile a dřív než jsem ještě stačil něco říct, tak už jsme oba stáli před dveřmi ředitelny. 

„Můžeš mi říct, co jsi zase prováděl?" řekl hlas vedle mě a já mému zachránci konečně věnoval pořádný pohled. 

„Jen jsem řekl pravdu" pokrčil jsem rameny, chvíli jsem se odmlčel a pak jsem znovu pokračoval. 

„Za to, že jsi mě právě teď zachránil bych ti nejraději dal pusu, ale to by asi nebylo úplně vhodné vzhledem k tomu, že si ten ředitel pořád myslí, že jsi můj otec"  zasmál jsem se a jemně do Harryho strčil, až mu v očích podivně zajiskřilo.