Muse / Larry

T H I R T Y

„Harry tě včera vezl domu?" vypálil na mě ihned Niall, když jsem vstoupil do školy. Tentokrát to však vypadalo, že odpověď zajímá i Liama. Držel se hned za Niallem, na tváři měl ten jeho otcovský výraz a vypadal, že chce slyšet každé slovo.

„Ne" ušklíbl jsem se a snažil se dělat jakože je to úplně normální konverzace a ne prachsprostý výslech. 

„Nekecej, viděl jsme vás, jak nastupujete spolu do auta" pokračoval dál Niall a já se divil, že mi nesvítí do obličeje baterkou. Přišlo mi to opravdu vtipné, protože bych dal ruku do ohně za to, že ví i přesný čas, kdy jsem do Harryho auta nastoupil. 

„To máš pravdu" připustil jsem a tím Nialla doháněl k šílenství.

„Jsi normální?"  zeptal se mě s naprosto kamennou tváří. 

„S Harrym jsme opravdu nastoupili do jeho auta v tom máš pravdu. Ale domu mě neodvezl" 

„Teda alespoň ne včera večer" dodal jsem po chvilce tiše. Niall chvíli vypadal, že to nechápe, ale nakonec se jeho oči doširoka otevřely překvapením. Chtěl něco říct, ale Liam ho tentokrát předstihl.

„Ty jsi strávil noc u Harryho?" vyjekl tak hlasitě, že se po nás otočila skoro celá chodba. 

Jen jsem s malým možná i trochu zamilovaným úsměvem pokrčil rameny a začal si brát ze skříňky věci, které na dnešek potřebuji. 

„Počkej, počkej, počkej" zastavil mě Niall jako nějakého koně. Jeho blízkost mě donutila zvednout pohled a čelit tak jeho modrým očím. 

„Myslel jsem, že je to pro tebe jen namýšleny snob"  

„Ovšem, to on pořad je" potvrdil jsem svá předešla slova. 

„Nesnáším ho." dodal jsem neústupně, aby věděl, že jsi za svými slovy opravdu stojím. 

„Nesnáším ho, ale takovým jiným hezkým způsobem" dodal jsem zatímco jsme vcházeli do třídy.

„Proč prostě neřekneš, že ti na něm záleží?"

„Protože by to měl Harry slyšet jako první" 

„A kdy mu to řekneš?"

„Až si budu stoprocentně jistý, že mě nesnáší stejným způsobem jako já jeho" 

..

Vyšel jsem ven před školu a uviděl auto mého otce, který jakmile mě viděl, tak mi hlavou pokynul k pozdravu a rukou naznačil ať jdu za ním. Ani se neobtěžoval vystoupit z auta, jen prostě čekal až za ním poslušně dojdu. 

Rozhlédl jsem se po parkovišti a uviděl na druhé straně stát Harryho i s jeho motorkou. Ten jakmile mě uviděl usmál se a schoval svůj telefon do přední kapsy své bundy.

Rodiče za mnou přijeli. Opravdu jsou tady. Nejspíš je hryzalo svědomí a tak přijeli dřív, nebo se dozvěděli o mém úspěchu a chtějí to oslavit. I tak ale mou soutěž propásli, nepřijeli, i přestože mi to slíbili. Porušili už tolikrát porušený slib. I tak nepřijeli dostatečně brzo.

Nebyli tu pro mě. A já tentokrát už ani o jejich pozornost nestojím. 

Bez věnování jediného pohledu jim, jsem se rozešel za Harrym a mlčky si převzal helmu.

„Potřeboval bych si ještě rychle zajet do kanceláře. Vadilo by ti to moc?"

„Dneska je mi to úplně jedno. Hlavně někam jeď"

Harry chápavě přikývl, dál už raději nic neříkal a já se zmohl jenom na to, abych zabořil svou hlavu do jeho zad a nechal pár slz, aby se svezly po mých tváři až dolu k bradě, kde pomalu spadly až do mého klína. 

Tentokrát jsem však své slzy chápal a nebral je jako pouhý znak slabosti. Uvědomil jsem si totiž, že i přesto všechno jsem pořad ještě dítě, které prostě potřebuje své rodiče. A neuvěřitelně mě bolí, když vím, že oni už dávno nepotřebují mě.