Muse / Larry

S E V E N T E E N

Bylo teprve osm ráno a já už znovu seděl ve velké místnosti plné nadějných fotografů.
A i přestože jsem měl naspáno něco málo přes pět hodin a můj žaludek doslova prosil o nějaké jídlo, nemohl jsem být šťastnější.

Ucítil jsem jemný dotek na mém rameni, instinktivně jsem se otočil za osobou a spatřil Harryho s úsměvem od ucha k uchu.

„Donesl jsem ti snídani" řekl jemně a podal mi malý balíček z kavárny kousek odsud. Překvapeně jsem si onen balíček od něj převzal a rychle nakoukl dovnitř, abych spatřil čokoládový muffin a krabičku plnou čerstvého ovoce.

„Děkuji" pověděl jsem jednoduše, i přestože mé srdce právě bušilo jako splašené. Držel jsem malý pytlíček v rukou a propaloval ho pohledem, protože jsem si až moc dobře uvědomoval, že je tohle asi to nejkrásnější gesto, které pro mě, kdy kdo udělal.

„Není za co. Stavíš se dneska u mě v kanceláři?" Nepatrně se opřel o opěrku židle, aby mi byl zase o něco blíž a slova určená jenom mě se tak nerozléhala po celé místnosti. Cítil jsem tak na mém krku každý jeho nádech a výdech.

„Proč?" zeptal jsem s pohledem neustále upřeným někam před sebe.

„Chtěl bych tě někam vzít"

„Nemám rád tvoji kancelář" sdělil jsem mu jasný fakt s pokrčením ramen.

„Dobře. Tak já se pro tebe zastavím" zašeptal směrem k mému uchu a pak se bez dalšího slova rozešel pryč.

„Neřekl jsem, že souhlasím!" křikl jsem po něm s úšklebkem.

Harry se po mě jen otočil, aby mi mohl věnovat milý úsměv a pokrčení ramen. Působil přitom tak bezstarostně a hravě, že jsem úplně zapomněl na všechny další námitky, které jsem měl připravené.

„Ale, ale, ale. Už alespoň víme, kdo je ten protekční soutěžící." ozval se za mnou posměvačně mužský hlas se sotva znatelným italským přízvukem.

„Řekni, kolikrát ses musel vyspat se Stylesem, aby ti to tadyhle domluvil?" teď už nám věnovala pozornost polovina lidí a rozhodně všichni soutěžící. Harry už tady nebyl, byl jsem na tohle všechno sám, ostatně jako vždycky.

Sebevědomý úšklebek jako brnění a sarkastická poznámka jako ostrý šíp.

„Mám ti odpovědět normálně a nebo stejně debilně jako byla tvoje otázka? Jen, abys mi rozuměl víš?" smích ostatních se rozezněl halou a to zřejmě, pro mě neznámého, kluka naštvalo.

„Měj si tolik keců, kolik jen chceš. Však ono se stejně nakonec pozná, kdo sem opravdu patří a kdo ne" řekl ještě předtím než odešel na druhou stanu místnosti, kde ho volala jedna z pořadatelek.

Nedal jsem na venek znát, jak moc mě všechny jeho slova rozhodily. Ani, jak moc jsem se bál, že se nakonec doopravdy pozná, že sem prostě nepatřím. Všechny tyhle obavy jsme totiž schoval za tvář bezstarostného kluka.

Má kapsa rozbrněla celé mé tělo a já tak sáhl po telefonu, abych zjistil, kdo mi volá.

„Ano, mami?" vyhrkl jsem ze sebe hned, jakmile jsem hovor vzal. Vím, že mamka nemá v práci času nazbyt a tak vždy musím být stručný a pokud možno rychlý.

„Loui, zlatíčko. Stala se nečekaná událost, kvůli které musíme odcestovat s tatínkem do Hongkongu. Vrátili bychom se za dva týdny, přesně na vyhodnocení soutěže. Já vím, co jsem ti slíbila, ale-"

„To je v pohodě. Věci se mění, chápu to" řekl jsem nejvíc v klidu, jak jsem to v tu chvíli dokázal zahrát a snažil se udržet svůj hlas, co nejpevnější.

„Bezva, potom ti pošleme pohled, pusu"

Potom zavěsila. Dál se nezajímala. Ani o mé slzy, které se chtě nechtě objevily v koutku mého oka. Ani o mé srdce, které utrpělo další ránu. A už vůbec ne o mě a o můj pocit samoty, který mě pohlcoval, i přestože jsem seděl v místnosti plné lidí.

———————————————————-
Ahoooj!
Je tu další kapitola!
Chtěla bych se moc omluvit, za to, jak teď vydávám kapitoly, je to teď přes prázdniny hrozně složité něco vydávat na čas.
Budu se snažit, aby vše bylo jak má být. Ale pokud by to náhodou nešlo, chci vás poprosit o trochu trpělivosti, slibuji, že se to se začátkem školy zase všechno vrátí do pořádku.
S láskou
Anna