Muse / Larry

T W E N T Y

„Tohle je absurdní" vykřikl jsem a naštvaně si oddělal led z mého oka.

„Musí si pro tebe přijít osob starší osmnácti let, to mi připadá naopak docela rozumný, když ti je teprve sedmnáct" řekl strážník nezaujatě bez jediného pohledu věnovaný mně.

„Budu plnoletý za ani ne tři měsíce!" namítl jsem rozhořčeně a nervózně si rukou projel vlasy.

„Dobře, když se za tři měsíce dostaneš znovu sem, slibuji že tě pustím hned jak zaplatíš pokutu. Jenže do té doby jsi nezletilý výtržník, co musí počkat na dospělou osobu" ironicky se na mě pousmál a pak si dvěma prsty promasíroval kořen nosu.

„Moji rodiče jsou zrovna teď na druhem konci světa." oponoval jsme mu neustále, aby si konečně uvědomil, že to opravdu nebude tak jednoduché.

„Tak to nás oba čeká opravdu dlouhá noc" pokrčil rameny a já už nevěděl, jak s ním dál bojovat. Štvalo mě, jak je mu všechno, co říkám naprosto jedno.

„Jste hrozně zlý a starý" vyprskl jsem na něj, jako malé dítě. S doměnkou, že alespoň tak vyhraju náš pomyslný souboj.

„S tím dokážu žít" pousmál se s pohledem zabodnutým do počítače.

S povzdechnutím jsem se tedy nakonec svalil do jedné z židliček, ještě jsem si něco naštvaně zamumlal pod vousy a než jsem se nadál tak jsem únavou usnul.

„Tomlinson! Někdo se nad tebou přece jen slitoval, můžeš jít domu" probudil mě hlas strážníka a já ihned vyskočil. Kdo pro mě přišel? Maura? Nebo někdo od Liama?

Když mě však strážník vyvedl ven z místnosti a já uviděl Harryho, který něco horlivě řešil s osobou v telefonu, nemohl jsem uvěřit vlastním očím.

Vážně mě přišel zachránit? Po tom všem? Po tom, jak jsem se k němu zachoval a po tom, co jsem mu řekl? 

Harry však místo pozdravu něco naštvaně křičel do telefonu. Nastěstí když jsem k němu došel vytvořil na tváři takový malý nepatrný úsměv a ukázal směrem k jeho autu. Pochopil jsem co mi chtěl říct a tak jsem se k jeho autu bez keců rozešel.

Nastoupil jsem do auta a chvíli čekal, než i Harry vyšel z policejní stanice, ještě chvíli horlivě gestikuloval, pak telefon vypnul a rozešel se ke mně.

„Jak ses dozvěděl, že jsem ve vězení?" vyhrkl jsem hned, jak si sedl do měkké sedačky jeho auta.

Harry se jen na chvíli zastavil v pohybu, jako by ani nečekal, že uslyší můj hlas.

„Volal mi Niall" hlesl než nastartoval. Niall opravdu co neví, to nepoví. Ale i když je Niall hrozná drbna, zrovna teď jsem rád, že nedržel jazyk za zuby a Harryho zavolal. Nerad bych na stanici strávil celou noc.

„Prý si začal bitku v klubu"

„možná, že jsem první dal pěsti, ale udeřil první on"

„Jsi naštvaný?" zašeptal jsem potichu, když jsem si uvědomil, jak málo pohledů mi oproti ostatním dnům věnoval.

„To ani ne. Spíš zvědavý, proč bys něco takového dělal?" konečně první pohled. Naše oči se střetly. Sice jen na nepatrnou chvíli než na semaforu znovu blikla zelená, i tak mě dokázala tahle pomíjivá sekunda uklidnit.

„Urážel Nialla a Liama"

„Zastával ses kamaráda, jak šlechetné. Jen si neměl k tomu boji použit násilí" řekl to tak rozhodným hlasem, že jsem se cítil, jako by mi můj otec znovu dělal nějakou přednášku o mém chování. Harry si opravdu dokázal vybudovat autoritu úplně u každého.

„Jak jinak s tím chceš bojovat?"

„S hlouposti?" zeptal se řečnicky.

„Sám nevím, američtí vědci to také ještě nezjistili. Ale už teď vědí, že z nikoho nemůžeš tu hloupost vymlátit" podíval se na mě takovým způsobem, jakým to umí asi jen on. A to bylo poprvé, kdy mě někdo donutil litovat mých činů.