Plameny zkázy ✔

PRVNÍ - První část - Odcizili jsme se

Odcizili jsme se

Každý svou cestou kráčel už nějakou dobu,
a mezitím královna lišek se snažila vybít si svou zlobu.
Ta přetěžká magie jí vedla jen do hrobu,
bylo to stejné, jakoby měla zhoubnou chorobu. 

Prince nenáviděla, rádce nenáviděla, sebe nenáviděla.

Jednu číši vína za druhou pila,
kouzelná jablka vše jenom doplnila. 
Obsypána šperky byla,
ale i to nenáviděla.

Život nenáviděla, bohy nenáviděla, sebe nenáviděla.

Tak ať všichni shoří v Plamenech.

Trůní sál byl toho večera chladný a působil věcně a neosobně. Plameny v mísách plály a nepředstavitelně líně tančily své kreace do všech stran. Jejich rudé světlo ozařovalo již tak krvavý interiér. Vitráže oken s lomenými oblouky pnoucích se až pomalu ke stropům, se zdály potemnělé, jak venku vládla ranná noc. Příroda se pomalu přetvářela do podob podzimu. Teploty klesaly i přes den.

„Má královno," započal veledůležitě muž, klečící pod schody pódia. Rozvalovala jsem se na železném trůnu a snažila se udržet těžká oční víčka otevřena. Po mé pravici stál Relon a po levici jedna ze služebných, jak jsem otrokyním ráda říkávala, s podnosem s karafou vína. Věděla jsem, že jsem se v podstatě stala Ardelovou matkou, ale již jsem jí chápala. Tohle byl jistý způsob úniku před tím, co se vyskytovalo okolo mě.

Pokynula jsem mu rukou, ať mluví. Chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou. Stejně většinu věcí rozhodoval Relon, ačkoliv to nikdo jiný nehodlal vidět. Měl mě omotanou okolo prstů a nikdo ani necekl. Bylo jim to jedno.

„Nesu zprávy od hranic s Lezumem," pokračoval. Srdce mi neznatelně poskočilo. „Někteří z Relů se shlukují u jižních Plání, další stále napadají sousední zem. Je jich čím dál tím více, Vaše Veličenstvo. Relové chtějí válku. Požadují nazpět veškerou svou moc," dokončil své hlášení. Takového informace se ke mně dostávaly málo kdy. Většina proudila právě mému rádci, či generálům a šlechtě. Já zůstávala v blažené nevědomosti. Až do teď.

Pokusila jsem se napřímit. V těch těžkých šatech oběšenými zlatem, nafoukaných rukávech a utaženém korzetu, jsem skoro nemohla dýchat. Nebyla to samozřejmě má volba.

„Brání se? Lezum?" zeptala jsem se ochraptělým hlasem. Zcela jsem ignorovala fakt, že znovu požadují navrácení jejich plné moci. Jen kdybych věděla jak.

Relon na mě varovně pohlédl. Dával mi tím znamení, ať jsem zticha. Znala jsem jeho pravidla a nyní jsem je vědomě porušovala. Věděla jsem, co mě za to čeká, ale přesto...

Muž se zatočenými rohy mírně přikývl. Na obličeji měl mnoho jizev. Na straně hlavy měl sežehlou kůži. „Ano, má královno. Ale zdá se mi - nám - že je v Lezumu něco jinak. Cítíme změny. Všichni je cítí."

„Změny? Jaké změny?" snažila jsem se vyzvídat a přitom kontrolovat jazyk, který se mi nemotorně pletl. Měla jsem v sobě dost alkoholu na to, abych dnešní večer zvládla, ale nyní to výhodou nebylo, spíše naopak.

Zvěd se ošil a zamrkal. Poté sklopil pohled a stáhl obočí, jako kdyby nevěděl, co na to odpovědět. Dvořané okolo tiše naslouchali. Za ty měsíce jsem si již zvykla na jejich tváře, výrazy, kterými mě soudili a odsuzovali. Nyní se zdáli zaujati.