Plameny zkázy ✔

TŘICÁTÁOSMÁ

Dalšího dne jsem se uvolila k tomu Ardelovi oplácet svou pozornost. Bylo to mezi námi napjaté a celé to působilo jako jedno velké divadlo, ale snášela jsem to. Z nějakého důvodu se stále snažil přivést mě na svou stranu, ať už to znamenalo cokoliv. 

Anita na něj celou dobu vrčela a obdarovávala ho svými vybranými výrazy hodnými démonů. Kdyby chtěla, jistě by jedním z nich - například tím, který mu věnovala toho rána po probuzení - dokázala zastrašit i samotného Opeta. Nechápala jsem její nevraživost, ale stále mi nedala vysvětlení. Nikdo z nich. 

Baron Urtel se na mě usmíval jako kocour na myš a nenápadně mě pozoroval po celou dobu naší cesty. Doprovod stráží a rytířů mě vcelku uklidňoval, ale i ti se na nás neustále koukali. Dokonce i Wern se mi toho rána zmínil o špatném pocitu, který z toho celého má. 

Varoval mě: Sleduj mého otce, jako on sleduje tebe, protože jen jeden z toho vyhraje hru, kterou se rozhodl rozehrát. 

Nechápala jsem jeho slova, ale připadalo mi hloupé se ho ptát na vysvětlení. Hlavně když se při tom tvářil tak vážně. A tak jsem jen přikývla a od té doby lorda z pohledu doopravdy nespustila. Děsil mě a já si tolik přála, aby i on se děsil mého ohně. Jenomže v jeho hladových očích - očí Emer, očí Werna i Relona - byl jen chlad.

Oheň jsem se občas snažila vyvolat. Při snídaních, obědech i večeřích, kdy rozdělávali ohniště, jsem se ho při tom nažila sama vykřesat pomocí mysli. Dívala jsem se na seskládané dříví a  zápolila s táborákem, který se ne a ne vzdmout. Uhlíky, jež ve mě doutnaly, byly to jediné, co jsem cítila. Tetování stínů se líně stáčelo na mé levačce, avšak nic jiného nedělalo. Nežhnulo. Nepřivolávalo moc. Bylo úplně k ničemu. 

„Nechci, abys do toho lesa byť jen vkročila," stočila se ke mně Anita, jež byla do té doby zamlklá a jen se záští pozorovala svého krále. Ne. Její král to nebyl. Nebyla Relka. 

„Je to zkratka," odvětila jsem nazpět, jelikož ostatní naslouchali. Nikomu z nich se nelíbilo, že přes něj pojedeme, ale nemohli nijak protestovat. Předchozí večer jsem zaslechla, jak si vypráví o smrti Relona. Byla jsem v jejich očích zrůda. Jenomže zrůdy zde uctívali a respektovali. I přesto se mi z té vzpomínky zvedl žaludek. Stačily noční můry, které jsem kvůli tomu měla. Nechtěla jsem o tom slyšet i tady. 

„Zkratka, která vás bude stát všechny krky. Ty zrůdy uvnitř," zakroutila hlavou, „neumíš si ani představit, jak mocné jsou. Nemají duši. Říká se, že ani nemají těla. Jsou jako stíny."

Stíny, stíny, opakovala jsem si v hlavě. Ano, stíny. Ty, co se okolo mě den co den potulovaly a pozorovaly mě svýma prázdnýma očima.

„Pojedeme ve dne," vložil se do toho Ardel. „Vyrazíme za úsvitu a do večera jsme na druhé straně." Anita na to podrážděně mlaskla a Terra sebou trhla. Do té doby se hrbila na koni a nad něčím přemýšlela. 

„V tom prokletém lese není nikdy den. Nikdy," snažila se mi to vymluvit. 

„Já tam musím," pronesla jsem tiše a hlavně úpěnlivě. Anita zasyčela a přinutila svého koně přejít blíž k mému Iseovi. Ten sklopil uši a hodil po mě nespokojeným okem. S chatrným úsměvem jsem omluvně pokrčila rameny. Měl rád svůj prostor.

„Jsou tu věci, které ti nemohu říct, ale Neol," zhluboka nasála vzduch nosem a zase vydechla, „udělaly jsme chybu. Teď tě prosím, abys tam nejezdila. Pro své vlastní dobro." Její výraz byl tak... vážný. 

„Chybu?" zamrkala jsem zmateně. Ardel zaujatě poslouchal. 

Anitě se v očích mihl krutý stín. „Zapomeň, že jsem ti něco řekla," zatřásla hlavou a přitáhla koni otěže, aby se nehnal tolik kupředu. „Jen... To je jedno," podívala se úskokem na barona Urtela a poté, bez jakéhokoliv vysvětlení, se sebrala a odjela kupředu. Terra se zadumaně zachumlala víc do svého pláště lemovaného kožešinou a neřešila svou sestru. Pokud to neznepokojovalo jí, nejspíš by nemělo ani mě. Jen se chovala divně. Třeba jí Ardel něco udělal.