Plameny zkázy ✔

TŘICÁTÁDRUHÁ

ZEREL

Zerel stál na jednom z kopců, kde se před ním rozléhal jehličnatý les hraničící s vyprahlým územím jižních Plání. Gerl klečel vedle něj a zkoumal stopy v železité zemině. Byly lidské. Deště předchozího týdne půdu změkčily a poskytly jim snazší stopování.

„Byli zde dnes ráno," obohatil ho svými poznatky. Gerl byl vždy lepším stopařem než jeho přítel. Měl na to talent a jedinečné smysly, které zdědil po svém otci. I přesto ještě před pár lety proklínal krev, která mu proudila v žilách. Syn Lovce. Tak mu ale již dlouho nikdo neřekl.

„Budou v tom lese. Poslední skupina vzbouřenců," vydechl uštvaně Zerel. Již mnoho dní se nevyspal. Nemohl zamhouřit oči a když už se poštěstilo, pronásledovaly ho nepěkné sny provázané jak s minulostí, tak s nejasnou budoucností.

V lese táhnoucím se před nimi - v lese, ze kterého se stále ozývaly skřeky monster a temných bytostí - se skrývalo podle jejich zdrojů něco přes tisíc bytostí. Větší skupinu mimo tuto nikde jinde najít nešlo. Byla největší ze všech, které ještě neoslovili.

„Myslíš, že budou ochotni naslouchat?" zeptal se Gerl na otázkou, kterou se bál vyslovit celý týden a postavil se na nohy. Oprášil si kabát od bahna a uhladil sametově jemnou kožešinu okolo krku. To sinavé počasí bylo k nevydržení. 

Zerel často s láskou vzpomínal na dusno léta a nemohl se ho dočkat. Nelíbila se mu ale cesta, kterou budou muset urazit, aby se ho vůbec dožili.

„Vědí, že si pro ně někdo dojde," řekl svým ochraptělým hlasem a udělal krok kupředu. „Jen jim musíme dokázat, že jsme na jejich straně. Přidají se, věř tomu," ujišťoval svého společníka, který ho začal následovat.

Pluk královských vojáků do nedávna napadající hranice Lezumu, se nyní vracel směrem k Perelu, kde se měla pomalu ale jistě začít budovat armáda. Každý baron svého léna musel povolat muže do nadcházející války a přivést je na stanovené místo. Všem bylo jasné, že nikdo nebude dezertovat, nebo se upejpat ze své povinnosti. Všichni byli natěšení z nadcházejícího boje. Po tak dlouhé době znovu pozvednou své meče a sekery a se slavným pokřikem krvelačnosti se vrhnou do vřavy s elánem a nezkrotnou surovostí. Jejich rohy jim dodávají vnitřní sílu. Potomci démonů. Všichni si ale uvědomovali, jakou početní nevýhodu mají.

Zerel s Gerlem často po večerech diskutovali o tom, zda je přípustné, aby se dopouštěli tohoto druhu zrady vůči koruně. Na druhou stranu ty zákony byly zastaralé a navíc nesprávné. Věřili, že královna bude na jejich straně, až přijdou se svým návrhem. Ukážou všem, jak silné může být spojenectví s těmi, které po tak dlouhou dobu národ Relů utlačoval a vraždil po stovkách. Přeci jenom i ona byla cizinkou. I ji utlačovali. A právě ona jednou bojovala po jejich boku. Po boku čarodějnic a bytostí, jež se většinu času nacházely ve skrytu nejzapadlejších částí Feramu.

Když se dostali na úpatí lesa, zastavili se a uvažovali, kolik času mají do západu slunce. Museli se do té doby vrátit zpět do bezpečí mimo les, nebo najít skupinu vzbouřenců a poprosit je o zázemí na přečkání noci. Měli přibližně šest hodin. To by měl být dostatek času na pročesání lesa a i na únik z jeho neprobádaných spárů. Vydali se tedy dovnitř. 

Stromy zde rostly jeden vedle druhého nahuštěny vedle sebe. Ostnaté keře se pnuly jeden přes druhý, srůstaly do sebe a pohlcovaly kmeny stromů. Vypadalo to jako místo vhodné pro žití stvůr z hororových příběhů. Bude těžké se dostat dovnitř a ještě těžší se dostat ven. Oba viděli, jak jsou koruny husté a nepropouští skoro žádné světlo. Jediné štěstí bylo, že se jim navrátil Zrak noci a oni tak bez problémů přivykli nepřirozenému šeru.