Plameny zkázy ✔

ČTYŘICÁTÁŠESTÁ

„Myslíš, že je to ono?" zeptala jsem se. Stáli jsme na kopci pokrytém namrzlou zemí a sledovali temně vyhlížející les pod námi. Po obloze se proháněla mračna a mezi nimi se sem tam zalesklo modré pole pomněnek.

Ardel se za mnou zavrtěl a odkryl tak svůj plášť, kterým mě zaobaloval a držel v teple. Sykla jsem a on ho s omluvou urovnal a přitiskl si mě blíž k sobě.

„Ne," řekl nakonec. Pozoroval všechny stromy, stíny a tmavá zákoutí. Les, kroutící se do dálky s jasnými konci, nebyl tím pádem ten, který jsme hledali. „To není ono. Lesy na hranici s jižními Pláněmi jsou protáhlé a z tohoto kopce bychom v dáli Pláně dokonce viděli. Navíc jsme stále daleko. Možná jsme ujeli pouze polovinu času," sdělil mi zahloubaně. „Objedeme ho," řekl nakonec, pobídl koně a vedl ho dolů.

Hypnotizovala jsem to místo pohledem. Ten les měl tajemství, jako ostatně všechny ostatní, ale tento... Naháněl mi husí kůži a přesto mě lákal, abych do něj vstoupila a to zavánělo průšvihem.

Jeli jsme dál. Projížděli jsme menší roklí, která vedla mezi nebezpečnými kopci plnými kamení a ledu, kde by si Vločka mohl zlomit lehce nohu. A tak jsme pokračovali dál v obklíčení kamenů porostlých lišejníkem a trvanlivým mechem.

V doprovodu dunění koňských kopyt o tvrdý povrch k nám doléhal zpěv ptáků. Moc jsme toho spolu s Ardelem nenamluvili. Nebyla jsem si stále jistá, jak na tom jsme. Zda se nenávidíme, snášíme, nebo se mezi námi znovu tvoří jisté pouto. Byl mým světlem, ale přesto... I v tom světle se občas mihl stín. Hlavně za nocích, kdy jsem se probouzela s křikem hledající okolo mě zlaté mříže své klece. Občas jsem viděla Emeřin triumfální úsměv, když ho políbila usazená na trůnu, když mě viděla trpět a já jí to odpustila.

Neptal se mě, o čem ty hrůzné sny jsou. Jen mě pevně objal, přivinul k sobě ještě blíž a šeptal mi do ucha konejšivá slova. Cítila jsem z jeho sevření, že je mu to líto, z tónu jeho hlasu, jak toho lituje, ale nikdy to neřekl nahlas. Ne doopravdy. A já tak dál tiše trpěla s pocity, které mi každodenně přinášel.

Kůň po patnácti minutách proplétáním se roklí směřující více k lesu zastavil. Ardel se napnul a já na sobě pocítila jeho tázavý pohled. „Potřebuju si odskočit," vysvětlila jsem a seskočila jsem z koně. Viděla jsem, jak z rokle vede další, menší cesta. „Hned jsem zpět," ujistila jsem ho. Jen přikývl a sám sesedl, aby se protáhl.

Prosmýkla jsem se úzkou štěrbinou, abych našla soukromí. Po chvilce vše bylo vyřízeno a já se chystala nazpět, když v tom se v mém periferním vidění cosi pohnulo. Urovnala jsem si plášť a napřímila se. Se zamračením jsem se podívala na cestu dál, která se klikatila mezi balvany obrostlými mechem a lišejníkem.

Ohlédla jsem se směrem k Ardelovi a zapřemýšlela se, jestli bych se neměla nejdřív vrátit k němu a potom až jít prozkoumat svůj podivný vnitřní hlásek, jež mi našeptával, že tam někdo je. Ten pocit nebyl ale špatný. Třeba tam bylo nějaké zvíře.

Jen tam nakouknu, řekla jsem si prostě, ale přesto vytáhla z pouzdra dýku.

Stačilo ujít pár kroků, abych se dostala do prudší zatáčky a mohla nahlédnout za roh. Ihned jak jsem tam vykoukla, jsem s úděsem zase vpadla zpět, až za mnou zavlál plášť. Další Lovec... Přinutila jsem se nevykřiknout, když se po mém levém boku objevila podivná hlava a zamrkala na mě svýma azurově modrýma očima. Přiložila jsem si ruku na pusu a polkla výkřik. Dítě. Bylo to dítě.

Místo vlasů se mu po hlavě táhly velké tvrdé šupiny mezi dvěma růžky. Mělo protáhlé špičaté uši a nos připomínající kočkovité šelmy. Oblečení mělo z kůže a hnědá kožešina splývala s okolím.