Plameny zkázy ✔

DVACÁTÁ

Myslel si, že jsem do tohoto zkaženého místa plného nestvůr přijela rozehrát hru o trůn, kterou jsem nakonec i vyhrála. Jak moc se mýlil. Kolik smyšlených věcí se o mě ještě domníval? Byla jsem zde nedobrovolně, zavřená a dušená sama v sobě, s nasazenou korunou s ostrými trny, jež nebyla ničím víc, než jen připomínkou, že odtud není cesty zpět.

Když jsem usedala na trůn, měla jsem rozervané srdce a nechápala, co se okolo mě děje. Nechala jsem, aby mě smetl neúprosný proud. Vláčil se mnou do všech stran, narážel se mou do kluzkých kamenů a já čekala, kdy do mě udeří naposledy.

Nikdy jsem nechtěla, abych doplula až sem. Ačkoliv jsem nyní mohla dýchat a znovu se snažila držet hlavu nad hladinou běsnící řeky, neměla jsem nejmenší tušení na jak dlouho to ještě zvládnu, než utonu.

Slunce roztrhávalo těžké mraky mého vězení, ale přitom mi nasazovalo místo okovů prstýnek.

Zatracený to osud, který mnou vláčel. Zatracený to Ardel, který s ním šel ruku v ruce. K démonům s ním, tam, kam patří. Nechť si Opet vezme svého syna tam, kde by měl být - hluboko pod zem, tam, kde tepe jiný svět nelítostných kreatur.

„Vědí, že jsi znala pravdu o Konečném kontinentu," vydechla jsem zuboženě. Stála jsem naproti mřížím a pozorovala tmu cely. Do této chvíle se dívka schovávala ve stínech, ale při mých slovech vystoupila na světlo plápolajících loučí. V očích se jí zalesklo stříbro.

„Řeklas jim to?" zeptala se překvapivě klidným, až smířlivým hlasem. Zakroutila jsem hlavou a svěsila ramena. Nějakým způsobem mi bylo smutno.

„Někdo nás musel poslouchat," nadhodila jsem tiše svou domněnku. Nad tím protočila panenky a trpce se uchechtla. Kopla do hromádky slámy na zemi a předvedla znechucenou grimasu.

„Vsadím se, že to byl Wern," zavrčela naštvaně. „Krysa jedna podlá. To by na něj sedělo. Že si s tím nedá pokoj," hudrovala nasupeně. Přitom se popuzeně snažila zastrkat si rozcuchané vlasy za rohy, aby jí nepadaly do obličeje. Byly ale tak zacuchané, že to nebylo možné. To jí vytáčelo ještě víc.

„Proč by to dělal?"

„Protože je to idiot," odplivla si a s podrážděným výdechem se posadila na zem. Stále se mračila. „Už odmala si děláme naschvály. Já mu vzala dřevěný meč, on mě oblíbené šaty. Já mu podkopla nohy, on mě omylem polil vínem při slavnostní večeři. Nevěděla jsem, že pokračujeme dál, ale jak se zdá, bratříček povýšil na novou úroveň."

Krátce se odmlčela a našpulila rty. „Nevadí. Nic mi to nemůže udělat. Teď se stejně všichni budou zabývat vaší svatbou," zašklebila se prozíravě.

„Jistě, že to víš," zakroutila jsem hlavou. Modlila jsem se, aby nevěděla i o vraždě služebné. „Donáší ti bratr?" zeptala jsem se raději. Byla to ale absurdní otázka, když to byl právě on, kdo roznesl tu neblahou pravdu o Emeryných neuskutečněných plánech.

„Ne. A své zdroje ti neprozradím," pronesla prohnaně. Znovu se začala snažit zastrkat si vlasy za rohy - bezúspěšně. Akorát se víc rozdurdila. Naštěstí o vraždě nejspíš nic nevěděla. Nebo o tom pomlčela.

„Hned jsem zpět," špitla jsem. Nereagovala na mě a dál si brblala pod vousy nějaké nadávky. Snažila se vlasy rozčesat prsty.

Vrátila jsem se po patnácti minutách. Emer mě se zájmem pozorovala, když jsem se pokradmu s kapkou nervozity rozhlédla a vytáhla z kapsy šatů klíč. Sehnala mi ho od strážného Terra, která velmi ráda koketovala s kýmkoliv se zamanulo. Naštěstí v tom byla doopravdy odbornice.