Plameny zkázy ✔

PATNÁCTÁ

TERRA

Předchozího dne, poté, co Neol rázným krokem prošla dveřmi salónku a sluhové je za ní s klidnou elegancí znovu zavřeli, se Terra ocitla s mladým králem sama.

Hleděla ke dveřím a snažila se potlačit svou zbrklost, které se naučila odolávat jen díky času a lekcím, které uštědřila, když se na dráhu zbrklosti občas vydala. Většinou za to dostala několik ran, které se poté hojily pěknou řádku dní.

Nyní ale měla mnoho důvodů k tomu, aby se obrátila na jejího druhého největšího nepřítele. Na prvním místě se i přes to všechno nacházela Emer. Relon se s ní dělil o to samé místo, možná, že jí i převyšoval, protože tyto předlouhé měsíce měl na svém čele hlavní terč její nenávisti právě on.

Nakonec přeci jenom neodolala pokušení a otočila se k Ardelovi, jež stál stále ztuhle vedle jídelního stolu. Hleděl ke dveřím, kterými ještě před chvílí odpochodovala mladá královna s liščími vlasy. Když si ale povšiml jejího pohledu, zamrkal a upřel na ní i ten svůj. Přimhouřila medově hnědé oči a bedlivě ho zkoumala, dokud si pořádně nerozmyslela, co řekne.

„Tak to vypadá, že jsme zde zbyli jen my dva," pronesl po chvíli ticha Ardel a zapřel se zezadu o hranu stolu. V očích mu nebezpečně plálo a ona věděla, že si u něj nevybudovala zrovna nejlepší pověst. Ne že by jí na tom nějak zvlášť záleželo.

„To ano," přikývla a pomalu se přikradla blíž. Královská stráž u dveří se po ní výstražně vozila pohledem. „Myslím, že bychom si měli promluvit v soukromí," řekla mu tiším hlasem a trhnutím hlavy poukázala na stráž a služebnictvo.

Ardel na ni podezíravě pohlédl. „Proč bychom měli? Jen díky Neol ještě stále dýcháš. Být po mém, už se ohříváš na hranici," zavrčel výhružně, ale stále si dokázal udržet svou diskrétnost.

„Možná, že mám díky Neol jistá privilegia, ale nemysli si, že bych tě nezvládla zlikvidovat sama, pokud by ses mi pokusil zkřivit byť jen vlas."

„To je vyhrožování králi?"

„Dá se to tak říct," jedovatě se pousmála a jako predátor naklonila hlavu na stranu. Ardel cukl koutkem rtů, ale nedal na sobě nic víc znát. Ani vztek, ani podráždění, ačkoliv to v něm muselo vřít.

„Ty opravdu toužíš po krveprolití. Nenávidíš mě. Možná, že ještě víc, než mě nenávidí ona." V tom měl pravdu. Terra ho opravdu nenáviděla až k zbláznění. A nejen kvůli Neol. Měla své vlastní důvody, které ji vařily krev v žilách. Ale i přesto v tom měla jistý podíl jeho zrada vůči její přítelkyni.

„Ano," připustila. „Ale chci s tebou mluvit kvůli něčemu jinému." Úpěnlivě mu hleděla do očí. „O samotě."

„Opravdu si myslíš, že bych s tebou toužil být o samotě? No tak. Nejsem zase tak hloupý, Terro. S nájemnými vrahy není radno pobývat samotný," odbil ji a plánoval se posadit na své místo, aby dojedl svou snídani.

„Jde o ty modřiny a podlitiny, které má Neol po těle." S těmito slovy ho vyvedla z míry. Prudce se k ní otočil nazpět a pootevřel rty. Oči měl dokořán a v obličeji vepsanou nepopsatelnou emoci.

„Ven," hlesl jen. „Všichni ven!" zahřměl a jediným mávnutím ruky je poslal pryč. Až když zaklapla poslední klika, Terra znovu promluvila.

„Tak mám konečně tvou pozornost. Výborně," mlaskla jazykem a přešla k oknu, odkud pohlédla ven na probouzející se Perel. Jeho měděné střechy toho dne neodrážely slunce. To stále dřímalo pod kupou nadýchaných mraků.