Plameny zkázy ✔

ČTYŘICÁTÁDRUHÁ

ZEREL

Solné město bylo nepěknou ukázkou toho, co se může stát, pokud vás někdo připraví o veškeré možnosti žití běžného života na vzduchu a slunci. To místo nemělo co dočinění se slovem domov, ačkoliv ho jím nejspíše nazývala spousta bytostí, jež v něm žila.

Byli zde týden. Týden mezi čarodějnicemi, bytostmi lesů, hor a polodémony, které nikdo z Relů neuznával, ačkoliv k tomu neměli důvod. Byli jiní. Všichni. Každý měl svou schopnost a jedinečný vzhled, který ostatní tam nahoře děsil. A přesto to bylo kouzelné.

Smáli se, scházeli se v určený čas u ohňů a povídali si příběhy. Byl to zocelený kolektiv bytostí, které přišly o všechno a tak si vytvořily cosi svého.

Tato jeskyně se nejevila ani zdaleka příjemně, ale oni si v ní dokázali najít způsob žití. Tvořili, učili se a pracovali, jako by to bylo normální město. Neměli domy, ani obchody. O vše se dělili. Děti si měly kde hrát, dospělí kde odpočívat a nabírat síly. Nikdo nebyl odstrčen stranou, pokud si to nepřál. Nikde ani jeden z nich neviděl nenávist, kterou očekávali. Dokonce je překvapilo, když je druhý den přizvali k sobě k ohništi a vybídli je, ať jim vypráví. Věřili jim, jelikož je sem přivedla měnička. Šeptali si o ní a uctivě klonili hlavy, když procházela okolo.

Tolien. Tak se jmenovala. Dívala se na ně ostražitě jako šelma, kterou čas od času byla. Sledovala je každým dnem kdy čekali, až vůdce tohoto města svolí, aby se s nimi setkal. Zerel s Gerlem však měli podezření, že se otálí jen kvůli tomu, jelikož vůdce není přítomen. Byl pryč, ale nikdo se neodvažoval o tom zmínit. Času neměli ale nazbyt. Netrpělivě čekali každý den, kdy se Tolien objeví a vezme je s sebou na schůzku, o kterou tak dlouho žádali. Tato skupina vzbouřenců může být klíčová v nadcházející válce.

Mezitím se cvičili, pomáhali opravovat jejich chatrná obydlí a prozkoumávali jeskyni. Ta nebyla ničím zajímavá. Krom skrytých horkých pramenů a potoku, který odváděl odpad, zde nic světaborného nebylo. Nenašli ani zásoby zbraní. Neměli nic. O to se později budou muset též postarat.

Ke konci sedmého dne, kdy se světelné koule začaly zmenšovat a tlumily své světlo k nadcházejícímu večeru, se město náhle pohroužilo do ticha. Děti přestaly běhat a vyvádět lumpárny, dívenka šlehající klackem do vzdorujícího chlapce na zemi se zarazila a všichni do jednoho se ohlédli ke vstupu do města. I Zerel s jeho společníkem se podívali na římsu, z níž byla do stěny jeskyně vytesaná cesta dolů.

Všichni napjatě vyčkávali, když tu se v další chvíli objevilo světlo. Zdálo se být zcela nepatrné, mihotající se, ale každou sekundou se zvětšovalo a rostlo.

Oba mladí muži udělali krok vpřed a připravili se tasit své meče, když okolo nich proběhl tygr se zářícíma očima jako slunce. Uháněl směrem ke vchodu. Kličkoval mezi postavami a řítil se vpřed jako vítr.

Vydali se kvapným tempem za ním - za tygrem, do jehož kůže se měnila Tolien. O minutu později se na římse objevili postavy. Mohlo jich být deset, později se jich vynořilo na dva tucty. Zerel se rozutíkal a Gerl ho okamžitě napodobil. Nebyli si jisti, co se stalo, ale mezi postavami byli někteří, které ostatní museli podpírat. Dokonce pár z nich mělo někoho přehozeného přes rameno, nebo v náručí a s námahou pokračovali po vytesané cestě dolů k městu.

To už se ale ozývaly rozkazy. Povstalci začali pobíhat sem a tam. Někteří pobírali ze stanů své deky a kýble, obvazy a menší kufříky a spěchali k cestě, kam se hnali i ostatní. Vše se odehrávalo tak lehce, jako by to bylo na denní bázi. Každý věděl, co má dělat. Nikdo nepanikařil, nekřičel a ani děti se nezdáli nijak šokované. Jen ve vzduchu byla cítit nervozita a napětí, nejistota a napnutost.