Plameny zkázy ✔

ČTYŘICÁTÁOSMÁ

Na cestě do jihozápadních lesů jsme strávili přes dva týdny. Táhli jsme s vojskem skrze lesy a méně přístupná místa, aby nás zahlédlo co nejméně očí, které by mohly nahlásit, co viděly. Keern vedl celý průvod zasněženou krajinou spolu s Toilen jakožto elegantním obsidiánovým tygrem. Sněhu nebylo naštěstí tolik. Bohové k nám byli milosrdní. Nespustilo se chumelení ani přívaly sněhu zimních bouří.

„Vím, kde budou," prozradila nám Toilen, která se vedle nás změnila ze zvířete v elfa. „Cítím je ve vzduchu." Nato nasála nosem vánek, profukující okolo nás, až se jí roztáhlo chřípí, a spokojeně se usmála. „Jejich zvědové již ví, že jdeme. Očekávají nás. Poběžím napřed a vylíčím jim situaci." Nečekala na souhlas, znovu se proměnila a již uháněla kupředu, až jí sníh odlétal od rychle se kmitajících se tlap. Keern nad tím zakroutil hlavou a něco nerudně poznamenal o tom, že by se mohla už konečně naučit poradit, než něco bezhlavě udělá.

„Jak dlouho znáš Toilen?" zeptala jsem se vůdce města jedoucího po našem pravém boku. Zaraženě na mě otočil hlavu a zamračil se. Jeho nepatrné vrásky se prohloubily.

„Pár let už to bude," řekl mi jako odpověď. Obrátil zrak zpět před sebe a uvelebil se v sedle. To vrzalo, stejně tak jako naše, jak se kůže drhla o kůži. Ardel se za mnou netrpělivě ošil a při tónu hlasu Keerna mě zachumlal do svého pláště o to víc. Vločka pod námi poklidně postupoval kupředu.

„Je elfka. Proč není s ostatními v Tareonu?" zajímala jsem se dál. Možná bylo troufalé se o to zajímat, ale zajímalo mě to.

„Není to snad jasné? Protože je to měnič. Má jinou magii než její národ. Je mnohem temnější a nestálá," vysvětlil.

O měničích jsem toho věděla pramálo. Vlastně skoro vůbec nic. Jen jsem se párkrát jako malé dítě u ohňů dozvěděla z příběhů cosi o bytostech, které dokázaly svou kůži vyměnit za tu, která jim byla poskytnuta bohy. Mělo to odrážet jejich duši, alespoň podle pověstí. A Toilen šelmou byla. Viděla jsem jí to v očích. Prahla po krvi stejně tak, jako ostatní predátoři. Nemluvila jsem s ní tolik, ale i za tu krátkou dobu jsem věděla, že by si skvěle rozuměla s Anitou a Terrou. Neušila jsem ale, zda bych jí spíš nepoprosila, aby jim roztrhala ta zrádná hrdla.

„Nechtěli tam někoho odlišného," dovtípila jsem se. Přikývl.

„Jako šestiletou dívku jí doprovodili na hranice jejich území a opustili ji. Byl až zázrak, že jsem ji našel. Byla vyhladovělá a vystrašená. Ujmul jsem se jí. Je jako má dcera," připustil nakonec. Poté se ale stáhl hluboko do sebe, nejspíše do dalekých vzpomínek a již nic neřekl a já se na nic neptala. V tichosti jsme pokračovali dál do lesů, kde na nás měl čekat začátek něčeho nového. Nervozitou se mi chvěl dech a celé tělo bylo v jedné křeči. Ardel v sedle za mnou působil stejně.

Vyjížděli jsme na rozcestí, kde se jedna cesta stáčela prudce doleva a druhá pokračovala rovně. Již téměř přišlo na náhodné rozhodnutí, když tu se ze zatáčky vyřítili dva koně černí jako samotná noc. Jejich hříva za nimi vlála v nárazech vzduchu a za jezdci trhaně vlály pláště a teplé kožešiny.

Ještě než zastavili, jsem se již drala dolů ze sedla. Celou nedočkavostí jsem téměř padla k zemi, kdyby mi Ardel pohotvě nepomohl dolů. A poté jsem jen běžela kupředu, kde se jezdci zastavili, sesedli ze svých ořů, aby mi vyšli naproti.

Se šťastným smíchem a slzy radosti jsem jim padla do náručí, do kterých mě bez zaváhání zaobalili. Stále jsem se smála a do toho vzlykala, když jsem si znovu uvědomovala, že jsem je našla. Dokonce i oni se zdáli naměkko a působilo to, jako by si náhle zhluboka nadechli a uvolnili se.