Plameny zkázy ✔

DEVATENÁCTÁ

„Tohle je zrada nejvyššího stupně! Jak jste mi to mohli udělat?!" couvala jsem od nich pryč hned poté, co se zavřely dvoukřídlé dveře a pozřely veškeré rytíře a nebezpečí, které by mi mohlo ublížit.

„Napadlo to nás," bránila Ardela Terra. „Je to nejlepší možnost, jak tě zachránit, nebo alespoň zdržet desítky Relů v hradu, kteří se tě chystali zabít. To by se ti snad líbilo? Nechat se přivázat někam na oltář a dopřát jim svou krev? Hm?!" dorážela na mě.

Třeštila jsem na ně v nevíře oči. Ani Zerel s Gerlem na to nic nenamítali. Jen zarputile mlčeli a mračili se. Zerel si založil paže na hrudi a skoro až zlostně zavrčel směrem k Ardelovi, ale nic víc. Gerl si s jistou pochmurností prohlížel dýku dcery Lovce.

Nevěřila jsem, že se mě nikdo nezastal. I já měla mít právo na to rozhodnout, co se se mnou stane.

„Mám do toho co mluvit," syčela jsem naštvaně a zadržovala v sobě slzy. Ardel nespíš nevěděl, jak na to reagovat a tak se raději tvářil neutrálně. „Nevezmu si ho," ukázala jsem na něj a sykla, když se mi zacelující se rána znovu otevřela. „Jeho si nikdy, NIKDY nevezmu!" opakovala jsem rozrušeně a naštvaně. Bylo to na mě moc. Tento den byl něco hrozného. Neměla jsem sem chodit.

Terra křivila rty a nervózně ťukala prstem na své stehno. Anita smutně stahovala obočí a vypadala provinile. Zerel stál tak jako předtím, zabíjejíc pohledem Ardela. A Gerl stále sledoval dýku mrtvé dívky, jako by k tomu neměl co dodat. Byla to parta k nezaplacení.

Ironicky jsem se uchechtla, zklamaná svými přáteli a rázovala si to ke dveřím, kde jsem ještě sebrala ze země zakrvácenou dýku a zasunula si ji do pouzdra pod sukní. Mrzelo mě to tak strašně moc, až se mi na srdci usazovalo cosi chladného a nepříjemně těžkého.

„Neol," ozval se Ardel. Zarazila jsem se s rukou položenou na klice. Neotočila jsem se na něj. „Nemáš na výběr, pokud chceš žít," pronesl jednotvárným hlasem.

Jak mohl být tak klidný? Jak?

„Mám na výběr a má odpověď zní ne," přecedila jsem přes zuby, rozrazila dveře a vyšla ven.

Wern spolu s dalšími mě obestoupili. Spojila jsem si ruce před sebou na zakrvácené sukni, nahodila svůj typický pohled královny a vydala se kupředu ke královským komnatám, jakoby se nic nestalo.

Cestou jsem míjela služebné, otroky a otrokyně, šlechtu a stráže s rytíři. Bylo uprostřed noci a přesto se všichni přišli podívat na královnu Lezumku, která se stala vrahem jedné z nich.

Kráčela jsem skoro až trhaně, ztuhlá veškerým tím ponížením, kterého se mi dostávalo. Viděli ve mě jednu ze stvůr, které sedávali po mnoho generací na Dračím trůnu. Šeptali si a sjížděli mě pohledy. Syčeli jako zmije.

„Konečně bude znovu jen mazlíčkem," zašeptala jedna žena té druhé a obě se potutelně zachechtaly. Jejich zvýrazněné oči mě nespouštěly ze zraku.

„Už jen týden," sykla další žena s bledě modrýma očima.

Když jsem vpadla do svých komnat a osaměla jsem, obvázala jsem si rychle ruku kusem prostěradla, které jsem prořízla dýkou, a vpadla jsem do skříní.

Udýchaně jsem začala prohrabovat věci. Neměla jsem zde nic, co by stálo za vhodné oblečení do zimy. A tak jsem se převlékla do nejteplejších šatů, kterými jsem disponovala a s pláštěm přehozeným přes ramena a kápí na hlavě, jsem se vydala jednou z tajných chodeb pryč. Věděla jsem úplně přesně, které vedou do komnat pro hosty, kde se nacházel Tael.