Plameny zkázy ✔

DRUHÁ

Třásla jsem se na chladné podlaze opřena o mohutné dveře své ložnice. Slepě jsem hleděla na postel s černými nebesy, které stékaly podél podpěrných sloupků až dolů k zemi. 

Celou místnost zaplnilo desítky světélkujících bytostí. Oheň v krbu již vyhasl. 

Nohy jsem tiskla blízko ke své hrudi a objímala je spolu se širokou sukní. Nesužovala mě ale běžná zima, nýbrž taková, která vychází z nitra. Tělo se začínalo potit kvůli absenci látek jablka, na které bylo zvyklé tak dlouho. Víno jsem zde také neměla. Služebná ještě stále nepřišla. Už tady měla být. Ach, měla tady být už tak dávno!

Obličej jsem měla opuchlý od pláče, pohled rozostřený. Třeštila mě hlava. Přišla jsem si jako při nemoci, kdy jsem jako malá několik dní nevylezla z postýlky. Jenomže tohle se zdálo ještě mnohem horší, protože jsem s tím mohla něco udělat; vyléčit se. Stačilo jen to zpropadené jablko! Nebo celá karafa vína. Cokoliv. Jen ne toto. Jen ne stav, kdy je mi na umření, mou hlavu zaplňuje mnoho otázek a vzpomínek, na které bych nejraději zapomněla, a přicházím o zdravý rozum. 

Relonův trest byl krutý. On byl krutý. Jak já ho nenáviděla. Děsily mě myšlenky směřující k potrestání jeho samotného. Byly temné, plné bolesti, utrpení a krve. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem si je užívala.

Pokusila jsem se vstát. V ústech jsem měla sucho, jazyk jako struhadlo. Nohy jsem měla zesláblé a jevily se jako ze želatiny. Ihned, co jsem se na ně postavila a udělala dva nemotorné kroky k posteli, podlomily se mi a já slétla s heknutím prudce zpět k zemi. Rozbolavěle jsem se přetočila na záda a ztěžka nasávala chladný vzduch do plic.

Jak dlouho mě tady chtěl takto nechat? Jistě musel vědět, co mi tím způsobí. Užíval si mého pláče a bolestných stenů za dveřmi? Poslouchal, mezitím co jsem se trápila? Přinášelo mu to jistý druh uspokojení? Měl kontrolu nade mnou a tím pádem nade všemi. Já byla nástroj k tomu vládnout všem. Jen pouhý nástroj.

Stočila jsem pohled k oknu. Zamžourala jsem a bolestně zakňučela, když se mi stáhl žaludek a všechny ostatní vnitřnosti v těle. Měla jsem křeč v břiše. Srdce prudce pumpovalo krev a naráželo mi zběsile do hrudi.

Venku stále panovala tma. Slyšela jsem zvony, jak odbíjí půlnoc. Zbývalo tolik hodin do úsvitu. Barevné světélkující víly se začaly pomalu ztrácet. Bylo mi však až příliš zle na to, aby mě to přespříliš zajímalo. 

Nastalo téměř naprosté šero, protkané jen nevýrazným světlem pár posledních svící. A poté se to objevilo. Temný stín, táhnoucí se skrze okno. Prošel jím, jako kdyby tam vůbec nic nebylo. Vypadal jako kouř utkaný z noci. Sesunul se elegantně až k podlaze, kde spočinul jako pouhá louže čehosi zvláštního. Vyděšeně jsem to pozorovala a stahovala obličej v bolestné grimase.

Ona věc se po chvíli nečinnosti začala plazit směrem ke mně. Vytřeštěnýma očima jsem to pozorovala. Pomalu se to ztvárňovalo, až z toho nakonec vzešlo cosi podobné kočce. Bylo to ale mnohem větší a mohutnější. Nemělo to jasné tvary, ale přesto... četla jsem o tom v knihách. Viděla jsem tmavé pruhy táhnoucí se přes jeho o trochu světlejší tělo. Jedinou barvou byly světle žluté oči hledící mi až do samotných zákoutí mé zubožené duše. Tygr. Vypadalo to jako Stinný tygr.

Mohutnými tlapy dopadal neslyšně na koberec a pohyboval se vpřed. Nonšalantně přešel až těsně ke mně. Sklonil hlavu a vycenil ostré špičáky. Cítila jsem jeho přítomnost a přesto necítila. Bláznila jsem. To zvíře tady být nemohlo.

Zamrkala jsem a pomalu oči znovu otevřela. Stále to zde bylo. Otřásl mnou strach a zděšení. Chtěla jsem zakřičet o pomoc, ale bylo by to marné. Natáhla jsem dlaň ke svému krku a snažila se popadnout splašený dech. Svíce okolo nás začaly dohořívat. V další chvíli je neznámý průvan sfoukl úplně a my se pohroužili do roušky nebezpečné tmy.