Plameny zkázy ✔

SEDMNÁCTÁ

Chodby byly studené na rozdíl od pokojů vytápěných krby a kamny, obtěžkané koberci a závěsy.

Bylo krátce po půlnoci. Do té chvíle jsem se schovávala v kuchyni v jedné ze spíží, kde bylo uskladňovalo víno, aby bylo při ruce k podávání jídel. Nyní jsem se ale již dost omámená, abych se dokázala sebrat a vyjít ven, bloumala po liduprázdných částech hradu z temně rudého kamene. Jednu flašku vína jsem měla ještě při sobě a snažila se jí cestou nevylít.

Do té chvíle, než jsem byla jen ráda, že se dokážu pohybovat a matně se orientovat, kde zrovna jsem, jsem přemýšlela o tom, co mi Tael řekl. Chtěl, abych se s ním vrátila domů. Chtěl mě chránit i po tom, co mu kvůli mě uřízli jedno paroží a jeden prst, mučili ho a nechávali v chladnu o hladu v nejzapadlejší části hradu. Koho by napadlo, že zde bude i tajná místnost? Navíc v Relonově ložnici. Ani elfky o ní nevěděly. Kéž by kdysi ano. Hodně by se změnilo. Relon byl jako myš, která znala veškerá zákoutí hradu. Bylo až obdivuhodné, že se nikdy nenechal chytit v tom, co provádí za dveřmi svých komnat.

Ačkoliv Tael nabízel jednu z těch lehčích možností, já odejít nemohla. Nebo jsem se spíš bála toho, co by se změnilo, kdybych se sebrala a zmizela. Ta nevědomost mě děsila ze všeho nejvíc. Navíc jsem se styděla za to, v jakém stavu jsem. Nebyla jsem schopná vydržet bez svých příjmů vína a jablka Samerů. Cestu do Lezumu bych nezvládla.

Pomotaly se mi nohy a málem jsem se rozsekala o stolek se skleněnou vázou s trnitou květinou uvnitř ní. Zaklela jsem a se zamračením se koukala na rudou skvrnu na zemi od troška vína, které vystříklo z lahve.

„Také škody," zamumlala jsem a ohrnula omrzele spodní ret. Pozvedla jsem pohled před sebe a udělala krok dopředu, ale v ten další jsem zamrzla na místě. Zaostřila jsem pořádně zrak a napnula se.

Na druhé straně chodby někdo stál. Měla jsem problém vidět zaostřeně. Hlava si hrála na kolotoč a oči si užívaly nevídanou jízdu.

„Vaše Veličenstvo," promluvil dívčí hlas s opovržením a zhnusením. Poznala jsem ho. Ztuhla mi krev v žilách. Náhle jsem měla problém chytit dech, jež mi unikl z plic. Zamrkala jsem a konečně se mi podařilo vidět zaostřeně.

Dívka s pravým zakaleným okem se mračila a propalovala mě jistým pohledem. Shlédla jsem k jejím dlaním. Do pravé z nich jí z rukávu sjela dýka. Hruď se mi divoce rozbušila. Jen matně jsem se rozpomínala na slova, která mi Arara říkávala: „Jedny služebné... Ony. Měla by sis dávat pozor." „Ony si pro tebe jdou..."

Arara nelhala.

„Neměla byste být tak pozdě v noci sama. Mohlo by se Vám něco stát," promlouvala ironicky jako hřmějící bouře varující sama před sebou a kráčela pomalu ke mně, zatímco já neobratně couvala. Rozhlédla jsem se s napětím kolem. Nikde žádné dveře. Jen průchozí chodba se sdruženými okny a obrazy a pár stolky s vázami a květinami.

Volej stráže, křičela jsem na sebe, ale nevyšlo ze mě ani hlásku. Stahovaly se mi hlasivky a v krku jsem měla knedlík.

Její do nynějšího večera šaty služebné, se proměnily na kožený úbor barvy ebenu. Vlasy měla pro tentokrát zapletené do copu. Vypadala jako opravdový vrah. Takové ženy jsem potkávala chodit po ulicích v Perelu a nikdy to nevěstilo žádné poklidné řemeslo.

Zrychlila. V ten moment jsem v šeru oné chodby mrštně hodila lahví s vínem na dívku s vražednou zbraní. Ta se jí jen ladně vyhnula úkrokem do strany a pobaveně se uchechtla.

„Lezumka královnou být nemůže. Vždy jsi měla přehnané ambice," ucedila příkře. Chňapla jsem po váze a mrštila s ní o zem v marné snaze dívku zasáhnou. Stále jsem klopýtala dozadu, kde již chodba ústila do větší síně rozvětvující se do chodeb s obytnými prostory pro šlechtu. Musela jsem se dostat alespoň tam.