Plameny zkázy ✔

ČTYŘICÁTÁPÁTÁ

Vyrazili jsme na jihozápad. Kráčeli jsme pěšky, dokud mě nezačaly bolet nohy tak příšerně, že jsem padla na zem a dobrou hodinu jen ležela na zádech a snažila se nabrat sílu. I když mě čarodějnice uzdravila, ztratila jsem spoustu energie a i krátký pochod mě vyčerpal. Až po mém delším odpočinku Ardela napadlo, že bych mohla využít našeho nového objevu.

„Jsi polobohyně zvěře," řekl mi opatrně. „Tak přivolej něco, co nás bude moct nést na sobě." V očích se mu zvláštně lesklo, když mi to řešení navrhoval. Nemluvili jsme o tom. Nikdo do té doby nezmínil nic o tom, čí krev mi koluje v žilách.

„Jistě, protože stačí zvolat do lesa, ať k nám přiběhne kůň a on se zázrakem objeví a přispěchá nám na pomoct. To určitě," odfrkla jsem, protáhla si bolavé nohy a zaúpěla. „Nic se na tom nemění. Nemám najednou žádné speciální schopnosti. Přijmi to. Jsem k ničemu." Ani jsem nemusela dodávat to, že pokud bych zavolala do lesa, nejspíš by se místo koně zjevili Lovci. Jednoho jsme cestou viděli. Byl daleko od nás a měl koně. Raději jsme si nasadili kápě a šli po uježděné cestě, kde se naše stopy ztratily mezi ostatními.

„Tak to alespoň zkus. S tvou kondičkou nikam nedojdeme," narážel na můj hodinový odpočinek po jen pár hodinách chůze. Posadil se ke mně na zem, kde ještě stále ležel poprašek sněhu. Mrzlo a slunce bylo znovu schované za mraky. Foukal ledový vítr a kvílel mezi stromy. „Uděláme výměnný obchod. Ty přivoláš nějaké pěkné zvíře, které nás unese, a já tě budu, až padne noc, zahřívat. Je to lákavé, nemyslíš?" povytáhl koutek rtů do škádlivého úsměvu a s výzvou si mě prohlížel.

Možná, že mě chtěl tím návrhem znejistit a nechat mi stoupnout nach do tváří, ale já jen místo toho souhlasně přikývla. „Ale nebudeš mít žádné pitomé poznámky o tom, že ti kradu teplo, jak se k tobě tisknu, nebo cokoliv podobného. A přestaneš se konečně ptát, jestli jsem v pořádku," stanovila jsem si podmínky.

„Neptám se tě tak často, jestli jsi v pořádku," oponoval mi.

„Opravdu?" povytáhla jsem obočí. „Ptáš se bezmála každých patnáct minut."

„Šíp ti prošel plící. Málem jsi umřela. Nemám se snad starat?"

„Byla to moje hloupost, moje rozhodnutí. Navíc jsem v pořádku." Vyhoupla jsem se na nohy a oprášila si z kalhot sníh. Naklonil hlavu a zamyšleně si mě prohlížel.

„Tvoje rozhodnutí? Tvá hloupost?" ptal se podezíravě.

„Věděla jsem o tom Lovci," připustila jsem tiše a popadla vak, který jsem předtím nechala padnout na zem. Byl plný jídla. Sušené maso jsem předala Ardelovi a on mi na oplátku dal své ovoce a zeleninu.

„Věděla?" nevěřícně vydechl a postavil se naproti mně. „Proč jsi nic neřekla?" skoro až zavrčel. Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase zaslechla podtón obav a výčitek?

„Protože jsem měla plán." Ano. Měla jsem ho. Byl příšerný, nedomyšlený a vlastně vcelku spontánní. Divila jsem se, že vyšel.

„Málem tě zabil."

„Ale vyšel," utrhla jsem se na něj. „Královna čarodějnic má u nás dluh. Bude se to hodit. Jednou ano."

„Kvůli hloupému dluhu jsi se málem nechala zabít? Zešílelas?!" soptil. Z tmavých očí mu šlehaly plameny.

„Možná, že jsem šílená. Ale alespoň něco jsem udělala. Co děláš pro záchranu svého království ty, hm? Cupitáš za mnou a čekáš, až to vyřeším za tebe?" vyprskla jsem. Tentokrát se mu v očích objevil hněvný plamen, jež planul jasněji a jasněji. Přehnala jsem to a moc dobře si to uvědomovala.