Plameny zkázy ✔

ČTVRTÁ

„Slyšela jsem o tvém rozkazu," pronesla se zájmem Emer, když jsem přistoupila k její cele a svezla se na chladnou zem. Tentokrát jsem s sebou měla rovnou celou keramickou lahev čehosi, co jsem našla v kuchyni. Jak se zdálo, Relon se činil a nechal většinu vína odvést jako dar sousednímu lordovi. Prý kvůli diplomacii. Jenomže nepočítal s tím, že i služebnictvo má své tajné skrýše se zásobami. Zerel mi nové víno jistě brzy obstará. Stačilo zajít do města. Já sama bych si tam netroufla.

„Rozkazu?" zeptala jsem se a odzátkovala lahev. Do nosu mě praštil zápach ostrého nápoje. Emer nakrčila nos a odtáhla se od mříží. Okolo zapřené dlaně ji proběhla myš. Nevšímala si ji. Zaklonila mírně hlavu na stranu. Na jejích rovných rohách se lesklo světlo pochodní.

„Nemyslím si, že si u Relů získáváš oblibu. Rozhodně ne tím, cos rozkázala. Vlastně už jen tím, kdo doopravdy jsi, si vcelku kazíš veškeré šance na úspěch," mluvila a pohodlně zapřená rukama o zem nepatrně pohupovala nataženým chodidlem do strany na stranu. V očích jí stále plál živý oheň a nezkrotnost. Nevzdávala se ani po tolika měsících. Tajně jsem jí záviděla její vnitřní sílu.

„Máš pravdu. Jsem Lezumka. Ať bych udělala cokoliv, vždy by to všechny pobouřilo," přitakala jsem a trochu si lokla. Skoro mi to sežehlo krk. Rozkašlala jsem se a přiložila si dlaň k ústům. Emer se rozesmála. Když jsem konečně byla schopna ovládnout tu nechutnou pachuť v ústech a zklidnila žaludek, natáhla jsem lahev i k mé společnici. Ohrnula nad tím ret a její obličej se stáhl do znechucené grimasy.

„Eh, tohle ke mně ani nestrkej. Chceš mě zabít? Chceš zabít sebe? To je čistý jed!" vyhrkla pobouřeně. Měla pravdu. Bylo to odporné. Raději jsem to odložila stranou. „Jinak to, že jsi Lezumka, má jen pramalou účast na tom, že selháváš. Máš magii nás všech, celého národa. Vyloženě ji držíš ve svých rukou. Nebo na rukou, jak se to vezme. Mohla bys vládnout jednomu z nejsilnějších vojsk celého světa, kdyby..."

„Kdyby tady nebyl Relon," doplnila jsem za ni a zlostně se zamračila. Emer si odfrkla a protočila očima.

„Ten idiot hraje své vlastní hry. Kdybys byla chytrá, mohla bys mu všechna esa jednoduše vyškubnout z ruky a spálit na popel," rozhodila rukama. Ve vteřině se přesunula až těsně ke mřížím a opřela se o ně bokem. Jizva přes obočí táhnoucí se jí až k nosu na lepším světle plně vynikla. I přesto byla nebezpečně krásná.

„Navrhuješ to, co si myslím?" zeptala jsem se tiše, spíše nerudně, než nadšeně.

„Pokud myslíš na to, nechat tvého snoubence snoubencem, zbavit se veškerých přátel, začít věřit jen sama sobě, vrátit nám naši magii a dobít celý svět? Tak ano. Navrhuji to, co si myslíš," řekla narovinu. Nikdy dlouho nechodila okolo horké kaše. Koutky rtů pozvedala do lehkého, mazaného úsměvu. Ošila jsem se a našpulila rty.

„To je příšerný návrh. Měla by ses slyšet," napomenula jsem ji. Pokrčila nad tím rameny a zapřela si hlavu o mříž. Stočila ke mně pohled.

„Viděla jsem tvé modřiny, odřeniny a podlitiny. Bije tě, že ano?" zeptala se. 

Trhla jsem sebou a v nitru se strachy stáhla. Nikdy jsem sem nepřišla, když bylo na mém těle vidět stopy po... Nebo možná ano. Nějaké noci jsem si ani nepamatovala.

„Tvůj problém není tvá rasa," zopakovala svou předchozí myšlenku, „ale tvůj charakter. Když jsi sem přišla, působila jsi silně, odhodlaně a neporazitelně. Viděla jsem v tobě hrozbu. Já! Myslela jsem si, že budeš dělat velké potíže, což jsi také způsobila, o tom žádná." Její slova zněla tak poklidně. Jako kdyby povídala nějakou pohádku. Ani já jejím slovům nevěřila. Ona a bát se mě? To ona se zdála jako saň hlídající svá vejce. Pohledem mě vždy skoro sežehla na popel.