Plameny zkázy ✔

DVANÁCTÁ

Byla jsem znovu na bitevním poli. Okolo mě hořely prapory tmavě šarlatové barvy, jakou má zaschlá krev, se znakem nedokončeného kruhu. Vlály ve vánku a odlétávaly z nich žhavé kusy látky, jako světelné hvězdy padají z nočního nebe. Mimo ně se v krvi máčely prapory oranžové, bílé, hnědé a modré barvy. Na nich se nesly symboly kmenů Lezumu.

Ovál mě ledový štiplavý vítr nesoucí s sebou železitý pach krve. Cítila jsem ho i na jazyku. V dáli se táhla k výšinám hora. Již mi z nějakého důvodu hrůzu nenaháněla - jen jsem z toho pohledu cítila zoufalost.

Temná krajina zamrzlá ledem byla pokryta těly. Ti živí okolo mě stále pobíhali jako rozmazané šmouhy a střetávali se s dalšími protivníky. Slyšela jsem bojový řev a nářek umírajících. Viděla jsem fialovou vlajku s černým havranem, jak se mi mihla před očima. Černá vlajka s rudým dravcem. Tolik různých praporů.

Oblohu pokrývalo mnoho hustých mraků, které v záři umírajícího slunce krvácely spolu s obyvateli kontinentu Zeras. Když jsem pohlédla na vlastní ruce, viděla jsem na nich čerstvou krev. Zpomaleně odkapávala z prstů na promrzlou zem. Z nebe se snášel jemný poryv vloček.

„Běž odtud!" zařval hlas po mé pravici a někdo mě popadl za ramena. Třásl se mnou, mezitím co mi z ruky vyklouzl krátký meč. Viděla jsem jeho temné oči. Obličej mu místo pih pokrývaly krůpěje krve, potu a špíny. Vlasy téměř až černé barvy se mu lepily k čelu potem i krví. Na hlavě mu čněly dvoje rohy a k tomu na ní seděla temně vyhlížející koruna z propletených větviček s trny. I ona byla potřísněna tekutinou života a smrti.

„Uteč, Neol!" naléhal. „Uteč. Prosím tě o to. Klidně před tebou pokleknu, ale uteč." Svými dlaněmi mi obejmul obličej. Byl vyděšený. Nechápavě jsem mu hleděla do temných očí. Na bradě měl tetování vertikálních tří čar.

Nad hlavami nám cosi zařvalo, až se roztřásla celá zem. S hrůzou jsem vzhlédla vzhůru. Drak. Leskl se jako olovo. Oblohu pročísla píseň ohně.

„Bež..."

Poté jsem se ocitla v temnotě. Neviděla jsem nic, krom obřího oka s protáhlou zorničkou. Zpozorovala jsem, jak se okolo mě cosi sune. Mělo to šupiny. „Nesmíš utéct, Dítě nebes. Nesmíš utéct."

Stála jsem naproti němu a s otevřenýma očima dokořán pozorovala, jak mrkl a znovu se mu oko pomalu otevřelo. Slyšela jsem, jak se šupiny otírají o neviditelnou zem. Ovanul mě puch zkaženého spáleného masa. Cítila jsem oheň a dým.

„Ona na tebe čeká, Dítě nebes. Ona už čeká. Běž a najdi ji. Plameny tě povedou. Vaše krev vás povede. Spoj krev přírody s tou pekel a oblohy. Čas běží... Běží..."

~

Další den jsem skoro celý prospala v posteli. Byla jsem vyčerpaná jak fyzicky tak i psychicky a nejen z toho snu. Neměla jsem sílu na to vstát a zabývat se něčím, co nemělo jednoduché řešení. Byla to skládanka s miliónem částí a já nevěděla jak začít. Válkou? Plameny? Ardelem? Nebo tou, která se jmenovala Ona? Zatracená magie.

A tak jsem to prostě ignorovala jako doposud.

Chvíli jsem hleděla z okna a sledovala, jak se v dály dříve zelené listí temných lesů pozměnilo na odstíny ohně a krve. Tráva seschla a zežloutla. Po obloze se i přes dny táhly po většinou mračna a upozorňovala na nadcházející poprchávání či prudké deště. Jenomže ty byly výjimečně. 

V noci teploty rapidně padaly hluboko pod bod mrazu a přes den se vše jevilo alespoň přijatelně.

Chtěla jsem vyjít ven, ale neudělala jsem to už po tři měsíce. Neměla jsem tu odvahu překročit práh této pevnosti. Navíc zde měli krby a celý hrad byl kupodivu vyhřátý na příjemnou teplotu.