Plameny zkázy ✔

DVACÁTÁPRVNÍ

Byla hluboká noc, jen pár hodin poté, co jsem rozpustila noční zábavu a učinila rozhodnutí vrátit se do své ložnice. Zlákala mě ale koupel, kterou mi Arara velmi ráda připravila a rozplývala se nad tím, že mě do ní nemusí pro tentokrát nutit.

Zůstala jsem v ní ležet přes dvě hodiny, možná že i déle. Dokonce jsem v ní i nakrátko usnula, omámena jedy z vína a jablka Samerů, se vzpomínkami skládající se mi před očima jako knižní pohádka pro děti. 

Vzpomínala jsem na to, jak jsem ležela na chladné podlaze v obklíčení zlatých mříží. Viděla jsem okolo sebe šklebící se masky dvořanů, smějící se neštěstí lapené lišky. Vzpomínala jsem na to, jak se vyplnilo proroctví, které se mi již kdysi zdálo -  předtím, než mi ho znovu zopakovaly tři čarodějnice. 

Ona na tebe čeká, Dítě nebes. Ona čeká...

Znělo to okolo mě jako ozvěna nesoucí se skrze údolí z veliké dálky. Nořila jsem se do vody a ztrácela se ve zmatení, zda jsem v realitě, či mě již lapily sny. 

Ona na mě čeká. Kdo je Ona? Ta dívka srostlá se stromem v obkroužení listů v barvě rubínů a vody temné jako noční nebe? Proč?

Byla jsem tak unavená.

Z vodního šlofíku jsem se s trhnutím probudila, když jsem měla pocit, že do mé obnažené hrudi cosi narazilo.

Slabě jsem vykřikla a vymrštila se do sedu. Voda okolo mě se rozstříkla do všech stran a pokropila kamennou podlahu. Dlaněmi jsem drtila okraj vany a prudce dýchala.

Bylo to, jako by do mě udeřil ledový meč s takovou silou, až jsem měla pocit, že mě proťal skrz na skrz. 

S řičením se okolo mě prohnal vítr šeptajíc mi neznámá slova. Sfoukl svíce doteď planoucí jasným světlem. Nahradila je tma a líně stoupající kouř. Okno bylo otevřené. 

Ona na tebe čeká, Dítě nebes. Přijď k ní. Najdi ji a ona ti dá odpovědi.

Otočila jsem se zmateně za sebe, ale nic jsem neviděla. Jen temná bytost podobná lišce s pěti ocasy a dvěma hlavami se mihla v koutě a skočila s elegancí do zdi. 

Čas běží a válka se blíží. Najdi ji v lese z rubínů, tam, kde se zjeví liška ze stínů. Najdi ji!

Těkala jsem hlavou do všech stran, neschopna se jakkoliv jinak pohnout. Srdce mi bušilo až v krku a do splašených plic se mi zabodávaly ostny mrazu proudícího dovnitř koupelny. 

Až po dalších několika minutách ticha, kdy i veškeré stíny bytostí zmizely, jsem se odvážila postavit se a vylézt ven z vody, která měla již velmi daleko od teplé a příjemné teploty. 

Zabalila jsem se do osušky a rychle došla k oknu, které jsem zavřela a raději vyzkoušela, jestli není nějak poškozené a zda se znovu samo neotevře. Drželo ale dobře. Arara ho asi musela minule jen dovřít, ale již ho zapomněla upevnit.

S povzdechem jsem přešla ke svícím a hledala křesadlo. Koukala jsem se na stolky vedle mýdel a olejů, vedle ručníků a dokonce jsem prohrabala narychlo i šuplíky, ale nikde nic nebylo. Začala jsem se třást. Tma místnosti mě děsila, ale nechtěla jsem volat Araru. Určitě měla důležitější věci na práci. To, že jsem usnula ve vaně a mohla se utopit, bylo vedlejší. 

Dobře, kde byla Arara?

Rozdurděně jsem se rozhlížela po místnosti. 

Po chvilce jsem to vzdala a s povzdechem se vydala do ložnice, abych do koupelny mohla přinést svíce odtamtud. Když jsem ale sahala po ledové klice dveří nadávající na pitomý průvan a zhaslé svíce, místnost se náhle zaplnila nepatrným světlem. Zatrnula jsem na místě a podívala se pomalu za sebe.