Plameny zkázy ✔

DESÁTÁ - Druhá část - Zrodili jsme se

Druhá část

ZRODILI JSME SE

Jako tělo bez duše po hradu bloudila,
čistého vína si mnohokrát denně dolila,
a ráno s úděsným křikem se z nočních můr budila,
po kouzelném jablku znovu toužila.

Oh ano, jak moc se za tu dobu změnila,
zatím co jako rádcova loutka na trůně seděla,
až její hráz zoufalosti se přetrhla,
a za princem z proroctví se bezhlavě vydala.

Druhá koruna na druhou hlavu padá,
pradávná moc na své místo konečně zapadá,
budí se a vzpíná úporně své síly a zuřívá,
stejně jako krvelačná liška na trůně sedává.

Oh ano, jak nenávidí ho a stejně do chtíče padá,
zatímco temno a proroctví své nitky spřádá,
Dítě nebes konečně svůj úděl vyděšeně poznává,
a do toho všeho se ke všemu zlému doznává.

Bylo to zde znovu. Vrátila jsem se tři měsíce nazpět, kdy mě donutili vyjít na pódium a usednout na Dračí trůn, za kterým se roztahovala obrovská železná křídla, a korunovali mě královnou Feramu.

Všichni se shromáždili v trůnním sále, ačkoliv bylo uprostřed noci. Nikdo nevypadal ospale, či neupraveně. Veškerá šlechta, stráže, rytíři a otroci zvaví sluhové, byli upravení ještě z rituálu, který proběhl před pár hodinami a natěšeně sledovali s doprovodem bubnů toho, kdo nyní usedal na trůn, zatímco jsem stála vedle něho.

Dokonce i Anita, Terra, Zerel a Gerl se protlačili skrze dav a celí překvapení a zděšení hleděli na nás vzhůru. Snažila jsem se na ně nedívat, protože hrozilo, že bych se zhroutila.

Zatínala jsem dlaně v pěst, mé nitro vřelo, ačkoliv z něho padla velká část tíhy, a můj vražedný pohled musel děsit všechny přítomné.

Relon procházel rozestupujícím se davem. Měl na sobě svůj sváteční tmavě hnědý hábit, který mu jako opasek obepínal zlatý řetízek. Rudé vlasy měl rozpuštěné, padající mu po zádech až k pasu. V rukou nesl krvavě červenou poduškou vyšívanou zlatem, na které ležela černá koruna. Byla o trochu větší a mohutnější, než ta, kterou jsem nosila na hlavě celé tři měsíce já, a která mě na hlavě těžkala i nyní.

Ardel seděl rozvalený na trůnu a shlížel na dav, který se shromáždil pod námi. Prsty v rytmu poťukával na dračí hlavu, o kterou si opíral ruku. Černá košile prošívaná zlatem mu konečně padla. Na spodním okraji límce měl připevněné zlaté šňůrky, na kterých se na koncích pohupovaly zlaté slzy. Na rtech mu hrál prohnaný úsměv. Měl to vymyšlené? Věděl, že se přesně tohle stane?

Nenáviděla jsem ho. Tak hrozně moc jsem ho nenáviděla, až jsem měla chuť řvát na celý svět a bušit ho tak dlouho, dokud by nezhynul.

Relon na mě spočinul pohledem. Viděla jsem nesouhlas v jeho očích, zlobu, která v nich hrála. Když kráčel po pódiu vzhůru, rytmus bubnů se zrychlil. Ostatní v očekávání zatajili dech.

Tohle byla třetí korunovace za poslední čtyři měsíce. Divila jsem se, že je to ještě neomrzelo. Nejspíše ale velmi rádi pozorovali, jaké zvraty se na dvoře odehrávají. Hlavně, když to neovlivňovalo je. Věřili, že to má Relon všechno vymyšlené a jsou v bezpečí.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a snažila se zhluboka nadechnout. Korzet byl ale příšerně utáhlí a má prsa z něj skoro vypadávala ven. Nenáviděla jsem do čeho mě navlékli. Dusila jsem se a jen stěží stála na nohou. Přesto byly úchvatné.