Plameny zkázy ✔

ČTYŘICÁTÁDEVÁTÁ

TERRA A ANITA

Cesta podél Rubínového lesa jim zabrala několik dní. Rychlost cesty závisela na tom, jak byl terén nepřístupný kvůli napadanému sněhu. Někde byl jen poprašek, o pár mil dál centimetry sněhu a po dalších pár mílích téměř závěje, kde se brodily sněhem až po pas.

Terra nadávala a proklínala bohy, jež vymysleli takovou blbost, jako byl sníh. Znovu vytahovala posvátné jednorožce a vyloženě se s nimi oháněla s každou nepříjemností. Prskala a soptila, zatímco její sestra pokojně kladla jednu nohu před druhou a snažila se pravidelně dýchat. To, že si Terra s sebou vzala přebytečné šperky, a ty jí tížily cestou sněhem, nebyl její problém a to ani z daleka.

Obě cestou přemýšlely o tom, co se stalo v táboře, než ho opustily a nechaly Neol s ostatními na pospas osudu. Doufaly ale, že alespoň vyřešily jednu zásadní věc. Tušily, že je za to stihne trest a byly připraveny na hněv svého pána, ale stálo to za to.

Nech mladou královnu žít, přikázaly Urtelovi, než vyrazily na pospas svému novému poslání. Náš pán ti to přikazuje. Plány se změnily. Král může zemřít, ale ta dívka přežije.

Alespoň tak zněla slova Anity. Nikdy však nevzešla v úst jejich pána. Poté mu to vysvětlí. Zašlou mu pomocí havranů vzkaz, kde mu vysvětlí výhodné důvody, proč dívku ušetřily. I když to nebude víc než lež. Ony měly své vlastní plány. Nyní ano. Přinesla jim to, co mělo zůstat ještě po mnoho let ukryto a dala tak věci do pohybu.

Dvojčata byla ráda, že našla záminku, proč svou přítelkyni ušetřit. Kdyby zemřela, nesla by si to břímě až do hrobu. Bylo by to ale nezbytné pro to, v co věřily. Nyní se ale mohly vydat novým směrem, takovým, kde se neřítily do temnoty, ale mířily ke světlu.

Neol přežila. Pokud šlo vše podle plánů, dívka žije a nyní bude vězněna v Lorentosu, dokud se ony nevrátí. Král bude mrtev a přípravy na válku se znovu rozjedou v plném proudu.

Další tři týdny jim zabrala cesta do hor plných stínů, jež tepaly svým vlastním životem. Legendy pravily, že právě v nich se nachází brána do Pekelných síní, z nichž může hlavní démon, sám Král podsvětí vylézat napovrch spolu se svými monstry. A ony to místo nazývaly domovem. Hory přijaly jejich národ v době nouze a poskytly mu vše, co potřeboval. Samerové to využili v plné šíři.

Když sestry stály před hradbami gigantických rozměrů okolo kterých pěl písně vítr tak proradný a zlý, až nutil duše poutníků se třást, nedokázaly pořádně najít slova. Vrátily se po tolika stech letech, až jim to přišlo jako jiný život. Dlouhá doba utekla od toho, kdy se proháněly po hradbách a vyváděly lotroviny. Kdysi hleděly do dály a uvažovaly o tom, jak asi vypadají zelené louky a svěžest přírody, o nichž jim matka vyprávěla. Ona zažila jejich bývalé království. Znala vůni kvítí, o níž se jim mohlo jenom zdát. Byl to jejich domov, když tam byla matka s nimi. Ale nyní... Byl to jen jeden velký hrob, který jim jí připomínal.

Terra zpozorněla, když se na hradbách kdosi pohnul. Vždy si stráž počínala opatrně. Pro pouhého zbloudilce by ona strašlivá zeď působila opuštěně a rozhodně by se neobtěžoval snažit se prolomit desetimetrovou bránu ukutou z Tareonské oceli.

Anita automaticky sáhla na pouzdro, v němž nesla jeden artefakt ze Svaté pětice. Dýku měla její sestra a lampu schovala do svého vaku.

Obě si naráz sundaly kápě, ačkoliv okolní vítr nebral ohledy na nikoho. Šlehal jim do obličejů a trhal s vlasy a plášti. Narážel jim do těl a snažil se je vyhnat pryč. Jen jejich dlouhověké tělo zabránilo větru poničit kůži na opálených tvářích.

„Tak jsem slyšela," promluvila rozechvěle Anita a pozorovala, jak se ocelová brána začíná rozevírat do vnitra Tareonského města.

„Že jsme se konečně vrátily domů," vydechla Terra.

Za dvoukřídlou bránou se rozevíralo rozlehlé prostranství hlavního náměstí. Bylo tak velké, že by se na něj vešla armáda o sta tisících bojovníků a ještě by zbylo místo. Zem byla dlážděná kamennými kostkami vytěženými z hor, jež je obklopovaly ze všech stran. Každá měla jiný odstín šedi a mistři je skládaly tak, aby z nejvyššího balkónu v hoře šel vidět jejich znak - havran s rozevřeným zobákem.

Samerové se kdysi, když ještě jejich zem patřila jim, vyžívaly v přepychu a kráse, do čehož spadala i architektura. Zde ale neměli k dispozici mramor a jiné čarokrásné kameny, a tak si vystačili s tím, co jim hory poskytly. Vystavěli si na území říše Nemrtvých své strašlivé království, jež přinášelo rozkoš, ale i hrůzu zároveň.

Když sestry vešly pomalu dovnitř, znovu jim výhled vyrazil dech. Pokaždé to tak bylo, i když zde žily. Protože do hor byla vytesána sídla tak nádherná a skvostná, až to rozum nebral v potaz. Bylo to chladné místo, ale Samerové kameny opracovaly tak, až vypadaly naprosto hladce a leskle. Nespočet balkónů, falešných štítů střech, propracovaných sloupů, chrličů a soch nutili příchozího se nad tou temnou krásou pozastavovat a kochat se.

Nebyl zde ani náznak zeleně. Ani jediný strom, krom těch vytesaných do hory. Jen jeden tomu všemu imponoval, ten jež svou pozornost přímo vyžadoval. Uprostřed náměstí stála socha nesčetné výšky. Sahala jen tak vysoko, aby ji ještě stále dokázaly skrýt hradby, ale i přesto působila nereálně.

Dračí strom se pnul do výše v tiché připomínce na to, co jejich národ ztratil. Korunu měl rozvětvenou, každý lístek mistrně opracovaný, stejně jako kmen. Věděly, že kdyby přešly blíž, viděly by každý detail.

Zastavily se. Brána se za nimi zavřela a uvěznila je zpět v jejich domově, v rakvi jejich matky. Kdyby jen viděla, co se z nich stalo. Odvracela by zrak a zklamaně kroutila hlavou a její plavé vlasy by zářily i v té nehynoucí temnotě a zklamání.

Ozvaly se kroky. Byly rázné a sebejisté. Těm krokům to zde patřilo. To ony se zde mohly rozléhat, jak jen chtěly. Dvojčata zde neměla právo ani polknout, pokud by na to přišlo.

Obě se zhluboka nadechly a vydechly, čímž se snažily uvolnit svá ztuhlá ramena. Marně. Věděly, co je čeká.

Kroky se volně zastavily. „Spasitelky se znovu navrátily," pravil hlas z jejich nočních můr. Již předlouho ho neslyšely naživo. Zněl ale stále stejně zkaženě, jako předtím. „Zdalipak svou spásu přinesly s sebou? Protože pokud ne, brána se pro vás znovu otevře a budete mít minutu na to se dostat z dosahu šípů."

Terre se koutek rtů pozvedl do trpkého úsměvu, jež měl velmi daleko k přívětivému a spolu se svou sestrou se otočila k onomu mužskému hlasu.

„Zdravíme, otče." Slova z jejich úst zněla cize a prázdně.

Muž se z široka usmál a roztáhl ruce do šíře. „Vítejte doma, dcery."

Oblohu v dáli protnul blesk a skuhravý vítr přinášel zvěsti o zimní bouři, jež k nim natahovala své spáry.

Dvojčata bezduše přešla k otci a nechala ho je obejmout, jako to vyžadoval po tolik let, co zde žily a cvičily se. To objetí bylo ale cizí a mrtvolné. Ten muž je dopomohl stvořit, ale otec to nebyl nikdy.

Ostrý vítr jim stále pěl písně Nemrtvých hor.

Vítejte doma, jakoby slyšely ve větru hlas své dávno mrtvé matky.

Vítejte.