Plameny zkázy ✔

DVACÁTÁŠESTÁ

ZEREL A GERL

Cesta na hranice byla nekonečně dlouhá. I když každý z nich jel na iseovi s vynikající výdrží a bral si s sebou navíc ještě jednoho statného koně, aby je mohli po určité době vystřídat a hnát je dál, zdálo se to jako nikdy nekončící vzdálenost.

Běžným tempem cesta trvala okolo týdne. Jim to zabralo necelé tři dny. Byli sice vyčerpaní, ale v této době se nehrálo na to, zda je někdo unavený, nebo ne. Jednoduše dostali rozkaz a ten museli splnit, ačkoliv tento plnili pro Ardela.

Jejich bývalý nejlepší přítel, se kterým vyrůstali, se náhle stal cizincem. Věděli, co pro Neol udělal -  a to jak před zahájením třetího měsíce, tak i poté během toho, co umírala ve zlaté kleci. Neřekl jí o tom a ani ostatní neměli v plánu to mladé královně sdělovat. Nezasloužil si její vděk. Přeci jenom to byl on, kdo v první řadě dovolil, aby na tom byla poté tak špatně. Ublížil jí a oni mu to nikdy neodpustí, i když se to poté snažil odčinit.

Míli před počátkem jižních Plání konečně narazili na tábor pluku královských vojáků. Nacházelo se jich zde něco přes pět set. Bylo k večeru, takže se jich většina choulila u rozdělaných ohňů a opékali zvěřinu.

Začínalo poprchávat.

Nad nimi se táhla temná mračna, ale na západě byla stále obloha umírajícího dne čistá. Z tábora se ozýval smích a někdo si s sebou dokonce přivezl loutnu a vyhrával na ni.

Vůně pečeně se nesla vzduchem až k nim a jim se nehorázně sbíhaly sliny. Jako první ale museli vyřídit pár neodkladných věcí, a poté jít do hlavního stanu a setkat se s velitelem. Měli jen jednu noc na to si odpočinout a poté museli vyrazit zase někam jinam. Zerel měl své vlastní plány a na ně potřeboval alespoň jeden den.

Sice zde měli vyřešit jisté záležitosti, ale král se nezmínil o tom, jak dlouho je musí vyřizovat. Také je překvapovalo, že jim stále věřil a dokonce jim nabídl do budoucna jejich snové povýšení. Oni sami s jeho existencí měli stále problém. Zradil svou zem a zradil jejich přítelkyni, které přísahali ochranu do té doby, než opustí Feram. To se ale zatím ještě nestalo a i kdyby, nikdy by ji nepřestali ochraňovat.

U vstupu do hlavního stanu, toho největšího a vystaveného na nejvyšším místě, stály dva strážci. Helmy si již přizpůsobily rohům a místo dračích křídel po stranách je zdobily jen šupiny z černého kovu. Zerel jim ukázal pergamen s královskou pečetí.

„Jsme zde na králův rozkaz," pověděl svým chraplavým hlasem. Strážce se na pečeť zadíval, poté pohledem ohodnotil dva nové příchozí, zadíval se i pod kopec na shromažďující se muže, a poté pokynul hlavou. Museli před vstupem odložit zbraně, ale s tím počítali.

Vnitřek stanu působil vzdušně a více monumentálně, než zvenku. Dokonce uvnitř vládlo přívětivé teplo a plály zde svíce. Nábytku zde bylo minimálně. Jen jeden podlouhlý stůl a u něj dvanáct židlí, určený převážně pro schůze.

Naproti příchozím, u jedné ze stěn, stál muž se světlejšími vlasy opřený dlaněmi o strohý stůl a zkoumal se zamračeným pohledem papíry a pergameny, jež měl rozložené před sebou. Jeho točité rohy vrhaly na stěnu za ním zlověstné stíny.

Viděli rozlitý inkoust a hrozný nepořádek. Na zemi byla vyskládaná prkna, aby nikoho neobtěžovalo rozmoklé podzimní bahno. Když na ně vkročili, dřevo zavrzalo.