Plameny zkázy ✔

DVACÁTÁSEDMÁ

NEOL

„Dostanu tě ven." Oplácela jsem pohled Emer, která na mě zírala ze své tvrdé postele ze slámy, kde seděla. Vstala a přešla váhavými kroky až k mřížím.

„Myslíš to vážně? Proč tak náhle?" vyptávala se podezíravě. V očích jí ale vzplála naděje. Byla však váhavá, opatrná.

Takže o tom stále neslyšela.

„Zítra při obřadu ti Terra s Anitou pomohou ven. Odvedou tě daleko, kde tě nikdo nenajde. Předají ti dostatek peněz, aby ses o sebe nějakou dobu dokázala bez problémů postarat. Budeš moct začít žít nový život," ujišťovala jsem jí usměvavě. 

Svými prsty obemkla ledové mříže těsně nad těmi mými. Měla okousané nehty a za milimetrovými měsíčky špínu. To dříve nedělala. Vždy se o sebe dokonale starala. Vězení jí změnilo. To ostatně ale i mě. 

„Proč?" chtěla prozradit důvod. Nechtěla jsem jí to říkat, ale možná že jí to pomůže se pohybovat zítra rychleji a ostražitěji.

„Protože tě chtějí upálit. Zradilas Feram," téměř jsem to zašeptalo. Stahovalo se mi z toho hrdlo a měla jsem sucho v ústech. „Dostanu tě ven," zopakovala jsem odhodlaně, když jsem v jejím výrazu zpozorovala setinový nefalšovaný strach. Ten ale přelila škodolibým úšklebkem.

„Jistě, že chtějí. Říkala jsem si, kdy to v radě navrhnou," pokrčila rameny. Poté se ale pousmála a obemkla místo mříží mé dlaně. Neucukla jsem. Stále mi bylo mdlo, ale adrenalin mě držel na nohou. „Jestli mě dostaneš ven, slibuji, že už mě nikdy neuvidíš," přísahala. To mě nechtěně zasáhlo. Říkala to, jako kdyby si myslela, že už jí doopravdy nikdy vidět nechci. Neměla bych. Trýznila mě a mučila, pokoušela se mě několikrát zabít. I přesto jsem cítila smutek. Měla jsem sklon mít ráda lidi, kteří byli ti nejhorší z nejhorších. Bylo se mnou něco špatně? Ne. Relona jsem nesnášela.

Povzbudivě jsem se na ní usmála a zalilo mě příjemné teplo. Chtěla jsem jí pomoct. Alespoň jedna z nás konečně pozná svobodu. Kéž bych nyní mohla pláchnout též. Jenže už to nešlo. Bylo pro mě příliš pozdě. Byla jsem přivázána řetězy k lodi ženoucí se do bouře. Ale Emer měla šanci. Poskytovala jsem jí loďku, na které mohla odjet opačným směrem. Jen jsem doufala, že jí i tak bouře nakonec nedožene.

„Děkuji," broukla náhle a přes mříže se natáhla pro objetí. Nechala jsem mezi námi jen chladný kov mříží. Cítila jsem z ní ale ztuhlost, jako by se téměř nikdy neobjímala a bylo to pro ní cizí. Ani bych se tomu nedivila. Kdo by jí zde mohl objímat? 

„Nikdy ti to nezapomenu, přítelkyně. Stále máš srdce, to neopomíjej. Jsi světlo, ačkoliv utlumené. Nech ho zářit. A až nastane čas, nech plameny v tobě propuknout v pekelný hurikán. Nech je pozřít vše, co nenávidíš a spal na popel všechny, kteří se ti kdy postaví do cesty. Jsi žena, jsi mnohem víc, než by kdokoliv mohl očekávat. Vzchop se, lištičko, a dokaž tomuto dvoru, že může na trůnu sedět i někdo jiný, než stvůra. Vyhraj válku a straň se všeho, čím jsem kdy byla já. Závidím ti tvou duši, Neol. Závidím ti ji," šeptala mi do ucha. Naskočila mi husí kůže a tělem mi projel ledový šíp. 

Já ale byla zrůda. Stále to nevěděla? Netušila, že jsem zabila? Tak či onak, nebyl čas na to se jí s tím náhle svěřovat.

„Dávám ti své požehnání a modlitby Temným bohům," šeptala dál a její stisk zesílil. Cítila jsem, jak se mi drtí hrudník o železné mříže a pálila mě pravá strana tváře. „Viděla jsem tě ve svém snu, jak kosíš zlo po stovkách a peří se při tom vznáší ve vzduchu. Nech ten oheň, ať tě popálí. Musíš se spálit, abys s ním mohla splynout. Nech ho převzít na sekundu kontrolu. Nech to plynout. Ale konec jsem neviděla. Neviděla jsem, jak probudit draka." Podél páteře mi znovu přejel mráz. Co to povídala? Bláznila už? Určitě. Již předtím se chovala podivně.

Odtáhla se ode mě a z široka se usmála. V jejích černočerných očích byla ale jen prázdnota. „Vyplň svůj osud. To je mé sbohem, lištičko." Vysekla mi úkonu a stáhla se pokradmu do stínů své cely.

„Sbohem, Emer," vydechla jsem ztěžka a vydala se pryč. Měla jsem tendenci se naposledy ohlédnout.

Už nikdy se sem nevrátím. Nebo to jsem si alespoň říkala. Jenomže má slova a především sliby v poslední době neměly téměř žádného trvání.

Už jsem se neotočila.