Plameny zkázy ✔

TŘICÁTÁDEVÁTÁ

V tu noc, kdy si ke mně přilehl do stanu, jsem předstírala že spím. Jako vždy si sundal svůj plášť a opatrně ho přehodil přes mé tělo. Nikdy jsem mu za to nepoděkovala, ale i přes můj odpor mě to hřálo na srdci. Nepověděl nic na dobrou noc. Jen si lehl a přikryl se dekami, načež se mu prohloubil dech a usnul.

Již jsem v noci nemohla dřímat dýku od Taela, nebo meč s jílcem z Dračího dřeva. Vedle hlavy mi ležela jiná dýka, ne tak kvalitní, avšak v perfektním stavu. A byla jsem ráda, že ji tam mám.

Má opatrnost nepřišla vniveč, když jsem se uprostřed noci probudila do naprostého ticha. Málem jsem vykřikla, když se nade mnou tyčil stinný tygr a upínal na mě svůj planoucí zrak. Rozechvěle jsem spolkla výkřik a vytřesená na něj hleděla s čirou hrůzou.

Jdou si pro tebe; jdou si i pro něj, proneslo to stvoření hlasem tak tichým, až se zdálo, že je to jen vánek. Uteč, Dítě nebes, uteč a ven syna pekel s sebou. Utíkej, pokud se chceš dožít úsvitu.

Zmateně jsem na to hleděla a nahmatala dýku vedle sebe. Zadívala jsem se na Ardela a v ten moment stín zmizel. Vystřídaly ho zvuky kroků. Musel napadnout sníh, jelikož pod něčí vahou vrzal. V dál se ozvalo hluboké zaržání Iseova, následované hrabáním kopyta - varování.

Neopovažovala jsem se promluvit. Jen jsem se natáhla vedle a zatřásla s Ardelem. Ten se ve vteřině probudil a chytil mou ruku, kterou jsem s ním třásla. Viděl na mě. Měl svůj zrak noci. Musel vidět strach v mých očích, protože se ihned natáhl pro meč a opatrně se posadil.

Naklonila jsem se k němu a chystala se zašeptat, že je něco špatně. To ale nebylo zapotřebí. Uslyšela jsem tlumené uf a následnou ránu, jak se někdo sesunul k zemi. Na to někdo další tlumeně vykřikl, skoro neslyšně, než dopadl též k zemi. To už mi ale Ardel strhl plášť spolu s dekami z těla.

„Až ti řeknu, vylezeš ven a začneš utíkat směrem k řece," šeptal mi tak tiše do ucha, až jsem to skoro ani nepostřehla. Srdce mi bušilo až v krku. Nevěděla jsem, co čekat. Věděla jsem jen, kde řeka je. Byla necelého půl kilometru od tábořiště na východ. Přikývla jsem.

Vzal mi dýku, tiše vydechl a zabořil ji do látky stanu. Ta se hladce prořízla a vytvořila tak volný průchod. Uvidí mě ihned, ale dá mi to náskok. Co se Ardela týkalo... Poběží za mnou, nebo bude bojovat? Na tuto otázku, ani případnou odpověď nezbyl ale čas.

„Teď," dal mi znamení. Vzala jsem si od něj nazpět svou dýku a ve vteřině se prodrala ven a postavila se na nohy. Udělala jsem jen dva kroky, než jsem se musela sklonit, abych se vyhnula hrušce meče. Hekla jsem a zapotácela se, ale rychle se vzpamatovala a bez jakéhokoliv otálení se prosmýkla okolo strážce a rozutíkala se pryč. Chtěli mě jen omráčit - neútočili ostřím.

Odvážila jsem se ohlédnout, abych viděla další muže, jež čekali před naším stanem. Když mě zpozorovali, ozval se rozkaz. Ardel zrovna v tu chvíli vylezl a instinktivně se ohnal mečem. Muž dostal hruškou zespoda do brady, až se ozval praskot kostí. Padl k zemi.

Ovzduší proťal další rozkaz. Hluboký hlas mi zasel do srdce další vlnu strachu. Baron Urtel. Zahlédla jsem koutkem oka Werna složeného na zemi. Ten v tom neměl prsty. Varoval mě. Měl podezření. Proč by to ale dělali? Měli jsme jejich moc. Byli jsme jejich vládci, alespoň co se Ardela právem týkalo.

Utíkala jsem rychleji, než mi nohy stačily. Již jsem se neohlížela. Ardel se o sebe umí postarat. Já byla slabá, k ničemu. Již nyní jsem cítila slabost v nohou a celém těle. Uštvaně jsem popadala dech a sípala. Pálilo mě v krku a plíce byly v jednom ohni.