Plameny zkázy ✔

TŘICÁTÁČTVRTÁ

Ujížděla jsem na statném vraníkovi do útrob nekonečné tmy. Noc okolo mě vířila a našeptávala mi, konejšila mě a děsila zároveň. Bylo okolo mě tisíce hlasů a každý byl jiný. Dusot koňských kopyt je ani z daleka nepřehlušoval. Vítr mi skučel okolo uší, ale ani ten nedokázal hlasy odehnat. Nacházela jsem se venku po mnoha měsících a nebyla jsem neschopna si to vůbec připustit. Skrze myšlenky jsem vedla koně cestou ukazující se mi jen jako spleť hádanek v hlavě.

Probudila jsem se uprostřed noci. Když se ty hlasy ozvaly poprvé, nevěnovala jsem jim pozornost. Jen jsem se přetočila na druhý bok a přitáhla si deku až ke krku. Přitiskla jsem si víčka silně k sobě a snažila se znovu usnout. Za ty nekonečné týdny jsem si zvykla na stinná monstra potulující se po komnatách, číhající na mě z každého rohu hradu a čekající na vhodnou chvíli, kdy budou moci zaútočit.

Jenomže šepot neustával. Byl jiný, než na který jsem byla zvyklá. Když se prohnula matrace a já otevřela oči a nade mnou se tyčil stín kočkovité šelmy, mé srdce se zastavilo. Zlaté oči jí zářily ve tmě jako dvě slunce.

Následuj mě. Následuj hlas. Ještě nemůžeš odjet. Ještě ne. Je mnoho věcí, jež musíš vykonat. Tak pojď, pojď a následuj mě, Dítě nebes.

Hlas toho stvoření se rozezníval po komnatě pohroužené do závěsů noci. Poslechla jsem to. Byla jsem unavená, tak hrozně moc unavená. V hlavě mi tepalo a nohy se samy od sebe spustily na chladnou zem. Stín tygra seskočil neslyšně za mnou a mrskl ocasem.

Obleč se teple, Dítě nebes. Venku je zima.

Dvě oči barvy ohnivého opálu mě neustále pozorovaly. Neměla jsem strach. Říkaly mi, ať nemám.

Jako omámená jsem se oblékla, zahalila se do pláště s kožešinou, aniž bych věděla, do čeho přesně se halím. Bylo to jako ve snu. Vše se mlžilo a já slepě následovala stín do tajné chodby. Skrze ni jsem se dostala až ven z hradu a poté do stájí, kudy vedla další tajná cesta pryč. Nevšímala jsem si Iseova, který na mě koukal zpoza jednoho z boxů. Nevnímala jsem ho. Viděl mě po tak dlouhé době a já ho ani nepozdravila a šla dál.

Ve městě jsem ukradla koně v jednom z hostinců a pádila na severozápad. Tygr zmizel, ale hlasy nikoliv. Vedly mě a navigovaly směrem, kterým jsem musela jet.

A tak jsem skončila uprostřed luk a lesů. Po hodině jízdy začalo sněžit. Jazyky sněhových vloček mě studily na holých tvářích a mrazivý vítr mi vklouzával pod kožené oblečení.

Cestou jsem míjela monstrózní bytosti uhýbající mi z cesty, ačkoliv jsem z nich cítila hlad. Nikdy jsem po nocích nejezdila po lesích, ale dokázala jsem si představit, jak mě jeho obyvatelé honí a štvou k vyčerpání a smrti. Nyní mi uhýbali. Všichni. Bez rozdílů a velikosti jejich hladu.

Jako náměsíčná jsem se hnala dál, až jsem se z lesa vynořila na palouku pokrytém tenkou dekou sněhu a za tím paloukem, tam, kde plály louče jako záchranné majáky, se tyčila hora.

Byla ohromná a smrtící. Opar čehosi děsuplného mi dopadl na pokožku spolu s roztátými vločkami sněhu. Vkradlo se mi to do plic a nutilo mě to dýchat o to prudčeji. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem.

Udělala jsem krok kupředu.

Viděla jsem temné bytosti hlídající vchod do jeskyně s měděnými kopími v rukou. Jejich ještěří vzhled stále s lidskými křivkami mi naháněl husí kůži po celém těle a nechával mi mráz klouzat po zpocené páteři.

Tygr se objevil před vstupem, otřel se o jednu z bytostí a čekal, až přejdu blíž.

Je to sen, jen sen, konejšila jsem se. Co bych zde jinak dělala? Jaký blázen by se odvážil vrátit se po tom všem až sem? Zde to vše skončilo a začalo nanovo.