Plameny zkázy ✔

DVACÁTÁČTVRTÁ

„Kde je Tael?" vyptávala se zvídavě Terra. Nakláněla hlavu na stranu a pohled upínala na zavřené dveře za mnou.

„Jede domů." 

Usadila jsem se zpět na své místo. Bylo mi z toho těžko na hrudi. Ale místo toho, abych se znovu litovala, jsem nahodila lehký úsměv.

„Domů?" divila se Anita a poposedla si. „Já myslela, že tady s námi ještě zůstane. Vypadal mile. Co se stalo?" vyptávala se nechápavě. 

Ardel vše se zájmem sledoval a nijak do toho nevstupoval.

„Však víš. Povinnosti volají."

Přimhouřila na mě svá hnědá očka a složila si ruce na kolenou. „Povinnosti? Stejně si o něm určitě myslí, že je mrtvý," nedalo jí to a musela si rejpat dál.

„Když už jsme u toho," začala jsem pomalu. Musela jsem jim říct o tom, kdo všechno bude naším nepřítelem, až vypukne pravá vřava a poteče krev. Třeba se to ještě nějak vyřeší.

Všichni netrpělivě vyčkávali. „Lezum se spojil se Sameri z Tareonu a Konečným kontinentem. Potáhnou do války proti Feramu společně."

„Cože?" vyhrkl Ardel. „Jak dlouho o tom už víš?" Vypadal rozrušeně, jako by se mu náhle bortila přehrada plná ničivé vody a on nevěděl co dál.

„Pár dnů?" pokrčila jsem rameny. „Záleží na tom snad? Teď už to víš." 

Ardel si dlouze povzdechl a rukou si promnul čelo. Elfky se zatvářily zcela nevinně a spiklenecky na sebe zamrkaly.

„Ty víš, že záleží. Vojevůdci, generálové, stratégové a mnozí další již na tom pracují ve dne v noci od té doby, co se dozvěděli o možnosti války. A ty mi až teď říkáš, že se na nás neřítí nejen jeden kontinent, ale rovnou i zbytek toho našeho?"

„To jsme vám možná také měly říct o trochu dřív," špitla Anita. Oba jsme se po elfkách podívali.

„Ale není to zase tak důležité. Je nás jen několik desítek, možná spíš stovek-"

„To není tak hrozné," vydechl si úlevně Ardel.

„Tisíc. Desítek, spíš stovek tisíc," dořekla Terra a mladý král zbledl. „Jsme se nezmínily? Ups," rozmile se zazubila a Anita následovala sestřina příkladu.

„Ale není to zase tak hrozné. Něco z toho jsou děti a někteří musí zůstat, aby se o ně postarali a zajistili jim bezpečí. Ty hory jsou prolezlé vším možným. Monstra z Plání se stahují k nám do hor, ne naopak. Něčeho se děsí. Nikdo neví čeho," pronesla zamyšleně Anita a našpulila rty.

„Ještě, že už tam nejsme," oddechla si úlevně Terra.

„Tak tam znovu pojedete," podívala jsem se přímo na elfku obsypanou šperky. Ta nevěřícně zamrkala nalíčenými řasami a vykulila oči.

„Co prosím? Asi jsem tě blbě slyšela přes ty náušnice ze zlata a spoustou předražených drahokamů, které se na cesty vůbec nehodí," zostřila hlas.

Válka se blížila. Věděla jsem to. Slyšela jsem stráže a rytíře, jak se o tom baví. Dokonce i dvořané a šlechta, otroci i placené služebnictvo o tom slyšelo a šuškalo si. Drak se neprobudil, stále spal a já ani Ardel jsme neměli ponětí, co si s tím počít. A pokud Tael nelhal a Lezum se doopravdy spojil se Sameri a Konečným kontinentem, Feram padne a já se vším svým neštěstím spolu s ním. Možná, že jsem měla doopravdy odjet pryč.

Roztřesena vším tím přemýšlením jsem se znovu natáhla pro víno a upila. Ihned, jak alkohol klesl do mého žaludku, se mi nadzvedl a zatočila se mi hlava. Zasáhlo mě to rychleji, než kdy předtím. Určitě to bylo jen tím stresem. I to pálení očí, přecházející skoro až do slzení.