Plameny zkázy ✔

ČYTŘICÁTÁ - Třetí Část - Padli jsme

Třetí část

PADLI JSME

Magie, jež do nás zaryla drápy.
Jsme její děti, jsme děti temnoty - krvavé etapy.
Magie, jež na nás ponechala šrámy.
Jsme její děti, jsme děti osudu s krvavými rány.

Obloha se rozjasnila a zalilo ji světlo probouzejícího se slunce. Ptáci pěli své písně nového dne, tančili na modré obloze a navzájem se dvořili, jako by je mrazivý podzim nijak nezajímal. Vše zářilo namodralým světlem a prožívalo každou sekundu života v plné kráse.

Třepotala jsem se zimou, až mi nezastavitelně drkotaly zuby. Byla jsem bledá, tak moc bledá. Kůži pod nehty jsem měla fialovou a i tam se již jakákoliv barva vytrácela. Necitlivé ruce se mi třásly a oblečení prosáklé ledovou vodou na mě přimrzalo. Cítila jsem se jako v hrobce. 

Ztěžka se mi dýchalo. Každý nádech byl jako vdechovat jehličí a štěrk. Každý výdech se nám srážel před ústy.

Přestávala jsem cítit i nohy. 

Jednu nohu jsem automaticky kladla před druhou a pevně svírala Ardelovi rámě, kterým mi pomáhal v chůzi.  Hřálo, tak pekelně hezky hřálo. Jen díky tomu horkému doteku jsem ještě nepodlehla nepopsatelné únavě.

Žiju, žiju, žiju, opakovala jsem si stále dokola. Bylo to jako má osobní modlitba. Žiju, žiju, žiju.

„Vydrž ještě chviličku," promlouval ke mně naléhavě. „Ještě chvíli. Stačí, když najdeme dobrý úkryt, potom ti pomohu," chlácholil mě svým hlubokým hlasem a vláčel mě dál. Měl se mnou trpělivost, ale viděla jsem, jak se snaží přidávat do kroku, kdykoliv si připadal, že by nás mohli najít. Otáčel se a pozorně sledoval okolí zahalené pokrývkou sněhu.

„Elfky," zadrkotala jsem a s námahou polkla. Na to, že jsem ještě před několika hodiny nedobrovolně zhltala kvanta vody, jsem byla vyprahlá. 

Krátce se na mě podíval s otázkou v očích, ale poté se začal znovu soustředit na cestu. „Ty už jsou daleko. Nemáme je jak dohnat," řekl tiše. To jsem ale říct nechtěla. Potřebovala jsem se s ním podělit o to, co mi nově rvalo srdce z těla. Naštěstí pro mě to nebyla tak hluboká rána, jako když mě zradil on. Protože se mé srdce poučilo. Protože se utěšovalo, že se to dá nějak vysvětlit. Nebo protože už nezbylo moc, co zranit.

Celou cestu jsem se dívala jen pod nohy, abych nezakopla. Necítila jsem je. Byly tak promrzlé, že bylo stále těžší a těžší je klást před sebe s posledními zbytky sil, jež mi zbývaly.

Intrikářský Urtel. Mohla jsem to tušit. Vyhrožoval mi. Navíc byl ze stejného těsta jako jeho bratr a Emer. Jeden jako druhý - cyničtí, krutí, prahnoucí po moci. Co mi to ale vpravil do těla? Co byla ta věc, která mi zaplnila každý centimetr těla? Nechápala jsem to, ale tušila jsem. Má magie se na chvíli stáhla. Necítila jsem jí ve svém těle, jako každý jiný den. Po většinu času si hrála s každým nervem v mém těle, ale nyní... Stáhla se k mému srdci, kde se stáčela v malé hýřivé kuličce a vyčkávala - netušila jsem ale na co.

Pozvedla jsem zrak, když se přede mnou objevil táhlý stín. Byl tmavý, nepřirozeně temný, až z toho naskakovala husí kůže. Ardel mě táhnul do Rubínového lesa. Řeka nás musela zanést téměř k němu.