Když jsme koukali na hvězdy

2. - BENJAMIN

„It's not how big you are, but how big you play."
- John Wooden

Lidi, co mě neznají, si myslí, že jako hokejista musím být děvkař. A jako neříkám, že jsou úplně mimo, ale oproti mým spoluhráčům jsem světec.

Adrianne Jacobsová se právě na improvizovaném parketu vlní se svým přítelem a kapitánem týmu Cameronem Whitem. Oni dva jsou naoko ideální páreček, ale pokud se podíváte trochu do hloubky, zjistíte, jak dysfunkční vlastně jsou.

Cameron White je objektivně řečeno fakt hezkej chlap. Holky po něm šílej už jen kvůli tomu, že je kapitánem našeho hokejového mužstva. A Adrianne Jacobsová, coby hlavní roztleskávačka, je pro něj ideální partií.

Začátky jejich vztahu jsme prakticky prožívali s nimi, jelikož jejich líbacím dostaveníčkům před školou, u skříněk, v šatnách nebo ve třídách, jsme se nemohli vyhnout ani kdybychom se fakt snažili. Teď pro roce jejich chození už to není tak hrozný, ale pořád na ně sem tam někde narazím.

Jenže problém je, že sem tam narazím i na Camerona s holkou, která ani vzdáleně nepřipomíná Adrianne Jacobsovou. Dřív jsem si myslel, že je to prostě jen hajzl, co jí zahýbá kudy chodí, ale když jsem zjistil, že ona o tom ví, zhnusil se mi ještě víc.

Neříkám, že moje chování je vzorem ctnosti, ale vždycky, VŽDYCKY, když jsem si v minulosti začal s nějakou holkou, jsem vždycky jenom s ní. Ani by mě nenapadlo chtít nějakej dementní otevřenej vztah, nebo co to oni dva spolu provozují.

„Bene, kamaráde," ozve se můj nejlepší kámoš Flinn těsně vedle mě. Svalí se ke mně na pohovku a obejme mě kolem ramen. Poznám, že už má něco upito. „Proč opět vypadáš, že se vůbec nebavíš?"

Protože se nebavím, toužím odpovědět.

„Ale bavím," zalžu, což Flinn okamžitě pozná.

„Ale no tak, vždyť jsme na párty! Je tu spousta chlastu a krásnejch ženskejch, tak proč tu jen tak dřepíš a vypadáš, že ti právě umřel křeček?"

„Nevím, asi prostě nemám náladu pařit."

V tom si všimnu, jak někdo otevírá dveře. Instinktivně se tím směrem podívám a celý se napřímím, když spatřím Kaylu Jacobsovou. Flinn si ztráty mé pozornosti všimne a když se podívá směrem, kterým se dívám, uchechtne se.

„Ach bože, to tu dlouho nebylo."

Kayla se otráveně dívá po místnosti, zatímco se jí na čele třpytí pot. Na sobě má jen sportovní podprsenku a legíny, takže soudím, že byla běhat nebo v posilovně.

Kaylu Jacobsovou většina lidí na univerzitě zná jenom jako ségru Adrianne Jacobsový. Kayla není roztleskávačka, nechodí se sportovci a nechodí na párty. Je úplně jiná než většina holek, který potkávám, a proto mě tolik fascinuje.

„Proč za ní prostě nejdeš a nesbalíš ji?"

Odvrátím od ní zrak a upřu pozornost zpátky k Flinnovi. „Protože to není dobrej nápad, Flinne. Kayla není jako ostatní holky."

„Bla bla bla, to je pořád ta stejná písnička. Buď ji jdi sbalit a nebo nad ní už neslintej, je to dost otravný, kámo," ušklíbne se.

Já vím, že má pravdu. Měl bych si jí nevšímat, měl bych sbalit jinou holku a vyšukat jí mozek z hlavy. Jenže když jsem to zkoušel naposledy, celou dobu jsem si přitom představoval Kayliny křivky a smyslný rty, což mi fakt nepomohlo.

Otráveně se zvednu z pohovky. „Jdu si pro pití," oznámím Flinnovi, kterej nepřítomně přikývne. Jakmile odejdu, přilepí se na něj nějaká zrzka.