39. - KAYLA

1.7K 110 11
                                    

 „Life isn't how to survive the storm, it's about how to dance in the rain."
- Taylor Swift

Jakmile vyletím z učebny, bez problému se ztratím v davu. Mířím na konec chodby, kde vlezu na záchody, zavřu se do první volné kabinky a sednu si na sklopené prkýnko. Schovám si tvář do dlaní a rozpláču se.

Na střední škole jsem poznala jednoho kluka, co se tvářil, že mě miluje. Minimálně dělal všechno to, co dělají zamilovaní lidé. Nosil mi kytky, posílal mi zamilované zprávy, vodil mě za ruku. Líbilo se mi, že na mě všechny kamarádky žárlí, protože chodím s nejhezčím klukem na škole a ještě navíc s hokejistou. Ta pozornost se mi líbila až dokud... se mi líbit přestala.

To období bylo do té doby nejhezčí v mém životě, ale když skončilo, slíbila jsem si, že už se nikdy s žádným hokejistou nezapletu. Všichni jsou totiž stejní, což se mi osvědčilo i tady na vysoký.

Až do chvíle, kdy ve mně jeden z nich probudil naději, že jsem se možná mohla splést.

Vytáhnu si z batohu svůj sešit, kam si vždycky kreslím, když mám volnou chvíli, a nalistuju stránku, kterou jsem pokreslila den po zápase, na který jsem si oblékla jeho dres.

Jsem na ní já s jeho číslem na zádech a on s hokejkou v ruce, jak bruslí po ledu. Lidé kolem nás jsou rozmazaní, protože tak mi v tu chvíli i přišli. Rozmazaní. Nedůležití.

V ten moment jsme byli jen my.

„Kaylo?" ozve se zpoza dveří. „Jsi to ty?"

„Addy?"

„Ano," přitaká. Schovám sešit zpátky do tašky, setřu si slzy z tváří a vyjdu z kabinky. Prohlédne si můj zarudlý obličej a povzdychne si. „To je kvůli Benovi?"

Jemně přikývnu a nechám se od ní obejmout. Tenhle pocit, že je tu pro mě, je příjemnější, než bych čekala. Mít sestru mi zjevně chybělo víc, než jsem si myslela.

Někdo rozrazí dveře od záchodů. Obě trhneme hlavou tím směrem a spatříme tu blondýnu, která ráno objímala Benjamina. Obejde nás s kabelkou v ruce, jako bychom byly naprosto pod její úroveň. Zastaví se u umyvadla, na které si kabelku položí a vyndá z ní kosmetickou taštičku. Z té pak vyndá pudr a štětec. Až když na sebe pohlédne do zrcadla, zjistí, že na ni s Addy upřeně zíráme.

„Můžu vám nějak pomoct?" zeptá se s arogantním tónem. Chvíli na nás civí a pak jí to secvakne. „Počkat! Ty jsi Kayla, viď? Ta, co se s ní Ben chvíli tahal."

„Spíš ta, do který je už roky zamilovanej, ty krávo," prskne Addy, protože já nejsem schopná jediného slova.

„Ale, vážně? Tak to moc nevypadalo, když mě ráno šukal."

Sevře se mi srdce. Addy mě stiskne tak pevně, jako by mě držela, abych po ní nevystartovala. Když se jí podívám do očí, dojde mi, že ve skutečnosti mě tak drží, aby po ní nevystartovala sama.

„A ty jsi její ségra Adrianne, že?"

Její sevřené čelisti jí jako odpověď stačí. „Prý tě odkopl kapitán týmu, to musí být smutný. No jo, na hokejisty prostě nemá každá, kočky. Oni mají vytříbený vkus a ten ani jedna nesplňujete, jak je vidět." Odvrátí od nás pohled a přepudruje si obličej. Pak líčidla zase uklidí zpátky a kabelku zapne. Udělá tři kroky a ocitne se přímo vedle mě. Skloní se mi k uchu. „Vždycky se nakonec vrátí ke mně, zlato. Na tebe už si ani nevzpomene."

Nedívám se za ní, jak odchází. Vnímám jen svoje splašené srdce a myšlenky, které nedokážu ovládat.

„Tak to je neskutečná kráva," prohlásí Addy sebejistě. „To si jako fakt myslí, že tímhle něco dokáže?"

„Má pravdu, Ads. Benjamin si mě nevybral a já to měla tušit. Byla jsem jen nějaký blbý krátkodobý poblouznění, nic víc."

„To není pravda, Kay," zavrtí hlavou. „Ben tě miluje. Jsem si jistá, že je za tím něco víc."

„Ale co když není? Co když je stejnej jako Cameron?"

„Cameron je jen stupidní zbabělec, nic víc. Dneska ráno mi došlo, že se ho nesmím bát. Ani jedna bychom neměly. Nestojí za to, ale Ben je jinej. Není jako Cameron a tím jsem si jistá."

Vezme mě za ruku a společně vyjdeme ze záchodů. V ten moment spatříme tu blondýnu, jak Benjamina objímá kolem krku. Uculí se na něj a pak ho políbí.

Vášnivěji než se na školní prostředí sluší.

„Nebo možná je."

Vítr mi vlaje ve vlasech, zatímco šlapu na kole. Kilometry mi doslova utíkají pod nohama. V uších mi hrají písničky od Olivie Rodrigo, která je mou osobní terapeutkou. Vždycky, když poslouchám její texty, je mi líp.

Jedu po známých uličkách, až dojedu k Georgiině vile. Původně jsem sem neměla cestu, ale po pár kilometrech mě popadla potřeba mluvit s ní.

Slezu z kola, vejdu dovnitř a nechám ho opřené o plot vně zahrady. Projdu po dlážděné cestě a setřu si pot z čela. „Georgio?" ozve se Wadův hlas zpoza domu. Odbočím z cesty a rozeběhnu se k němu.

„To jsem já!" houknu z dálky. Za moment na mě vykoukne hlava se širokým úsměvem a zpocenými vlasy. Překvapeně mě obejme a já to objetí jenom vítám. Prohrábnu mu prsty vlasy a zasměju se. „Měl by sis je umýt."

„Ty máš co mluvit," kývne pobaveně k mým zplihlým vlasům.

„Jsem přijela na kole, no," ušklíbnu se a pokusím si ty vlasy rozhodit.

„Vypadáš skvěle, Kaylo," mrkne na mě. „Proč jsi vlastně přijela? Netušil jsem, že tu máš dneska být."

„Vlastně nemám, přijela jsem neplánovaně. Asi jsem potřebovala na chvíli vypadnout."

„Tak co kdybychom skočili do bazénu? Myslím, že to potřebujem oba," zazubí se. Vždycky jsem na Wadovi milovala to, že pokud to člověk vyloženě nechtěl, nerýpal se ve vašich problémech.

„Jsem rozhodně pro."

Když jsme koukali na hvězdyKde žijí příběhy. Začni objevovat