Když jsme koukali na hvězdy

20. - KAYLA

 „Whatever you do, never run back to what broke you."
- Frank Ocean

Z vrchního šuplíku vyhrabu černé jednodílné plavky a plavecké brýle a obojí přihodím do tašky ve chvíli, kdy se ozve klepání na dveře. „Ano?"

Dovnitř vejde Addy s tím svým typickým přátelským úsměvem. Na sobě má černé legíny a růžovou sportovní podprsenku. „Máma říkala, že se chystáš jít cvičit?"

„Jo, proč?"

„No, napadlo mě, jestli bys nechtěla společnost."

Vykulím na ni oči. „Cože prosím? Ty se mnou chceš jít cvičit?"

„Blázníš? Myslela jsem, že by s tebou šel Cam."

Už už se nadechnu, abych nějak – nevím jak – zareagovala, když vyprskne smíchy. „Měla by ses vidět, Kay," směje se. „Ne ježíš, já bych s tebou chtěla jít cvičit."

„Nikdy jsi neprojevila zájem o společný cvičení," zkonstatuju. „Co tak najednou?"

„Nevím," pokrčí rameny, „ale nudím se a navíc jsme se přece domluvily, že spolu budeme trávit víc času, no ne?"

Vážně jsme se na tom domluvily, ale teď, když se snaží ten slib dodržet, jsem překvapená. Neříkám, že z toho nemám radost, ale nějak nevím, jak na to správně reagovat. „No tak dobře, já budu ráda, ale musíš vědět, že tě nebudu nijak šetřit."

„To nemusíš."

„A chtěla jsem jít po cvičení ještě plavat."

„Paráda, miluju vodu."

Usměju se, protože poznám, že už teď je nervózní. „Tak já se jenom převlíknu a můžeme vyrazit."

„Počkám dole."

„Skvělý," přitakám s úsměvem, který mi oplatí. Zavře za sebou dveře a následně slyším dusot po schodech. Převléknu se z tepláků do těsných černých kraťasů z elastického materiálu a přes sportovní podprsenku si přetáhnu volné bílé tričko. Popadnu tašku, přihodím do ní telefon a vyrazím dolů za Addy, která sedí v tureckém sedu v křesle, na zemi před sebou batoh.

„Můžeme?"

Addy nadšeně přitaká, vyskočí na nohy a přehodí si batoh přes jedno rameno.

„Tak si to užijte, holky, a přijďte brzo. Budu dělat lasagne," oznámí nám mamka s úsměvem.

Ihned si vzpomenu na ten večer u Bena doma. A na ten portrét, který mi zamotal hlavu.

„Neboj, nebudeme se zdržovat," odvětím.

„Tak jak se máš?" zeptá se mě Addy po dvou minutách chůze na páse.

„Proč? Už tě bolí nohy?" uchechtnu se. Addy na mou poznámku zareaguje jen zamračením.

„Myslím celkově, Kay. Mám pocit, že už o tvým životě vůbec nic nevím."

„Vždyť spolu mluvíme každej den."

Zvýším si rychlost a dám se do pozvolného běhu, zatímco Addy se drží svižnější chůze. „Jo, u večeře. O tom, jak jsme se měly ve škole."

„A to ti nestačí?" Nevím, kde se to v ní bere. V posledních letech vůbec nejevila zájem o mě nebo o můj život a najednou se mnou cvičí v posilovně, které se celý život vyhýbala jako čert kříži, a chce znát podrobnosti z mého života. Zvláštní.

„Proč musíš být tak nepříjemná, Kay? Jsi moje sestra a prostě mě zajímá, jak se ti daří. To je to tak divný?"

„Jo, je, když tě to zajímá poprvé za poslední rok."

„To není pravda!" ohradí se okamžitě, ale hned na to sklapne.

„Neděje se něco, Addy? Proč jsi tady teď se mnou a nejsi někde s těma svýma kámoškama? Nebo s Cameronem?"

Jakmile vyslovím jeho jméno, strne v pohybu. Na tváři se jí objeví výraz, který znamená jediné: bolest.

„Addy? On ti něco..."

„Víš co? Tohle naše sbližování asi fakt nebyl dobrej nápad. A to že bych šla cvičit už vůbec ne," směje se. Vypne pás, seskočí z něj a rychlým krokem zamíří pryč z posilky. „Addy!" zavolám za ní, ale ona se neotočí. Rozeběhnu se za ní, ale nedostihnu ji. Místo toho vrazím do Benjamina, který stál přímo za rohem, když jsem tím směrem vyběhla. Benjamin ten prudký náraz nečeká, takže neudrží rovnováhu a spadne na zadek. A já přímo na něj.