Když jsme koukali na hvězdy

10. - KAYLA

 „One of those forever kinds of friends, where anything can happen and nothing will change – they just always are and forever will be."
- Atticus

Zahlédnu ho až na konci řady, jak se baví se stejně vysokým klukem. Myslím, že se jmenuje Finn, nebo možná Flinn? No jo, nejsem zrovna expert na jména.

Nate ještě jednou prohrábne vidličkou salát a otráveně ji odhodí na tác. „S tímhle oficiálně končím."

„Nápodobně," přizvukuju a odsunu salát dál od sebe. „Co kdybychom si radši zašli na burger? Vraždila bych pro hranolky."

„Jsem rozhodně pro. Moje chuťový pohárky potřebujou resuscitaci v podobě obřího plátku hovězího."

Uchechtnu se nad jeho apetitem a zvednu se od stolu. Vezmu si svůj tác a s Natem v zádech zamířím ven z jídelny, kde mě ale zastaví moje sestra. „Nazdar, Kay. Doufala jsem, že tě tu ještě stihnu."

Vzhlédnu k jejímu příteli, kapitánovi týmu, co dosahuje ještě větší výšky než Nate, a rychle od něj pohled zase odvrátím. Mám totiž vždycky, když ho vidím, tendenci zamračit se a strčit mu pod nos vztyčený prostředník. Teď, z respektu k Addy, to ale neudělám.

„Promiň, zrovna se chystáme s Natem na jídlo."

Addy pohlédne na mého společníka a přeměří si ho zkoumavým pohledem, než se vrátí zpátky ke mně. „Jasně, jen jsem ti chtěla říct, že s holkama vyjíždíme zítra ve čtyři od nás. Zápas začíná v šest, tak abychom tam byly včas," sdělí mi s úsměvem a vzhlédne ke Cameronovi, jenž jí úsměv oplatí. Objektivně, kdybych odhlédla od jeho povahy, se k sobě fakt hodí. Addy, měřící necelých 170 cm, s modrýma kukadlama, blond hřívou a postavou, kterou jí závidí nejedna holka, a Cameron, bezmála dvoumetrový tmavovlasý kapitán hokejistů, jehož tělo se skládá prakticky jen ze svalů a ještě dalších svalů. Jo, fakt jim to spolu sluší.

Jenže pak se člověk podívá na to, jak je Cameron nafoukanej, samolibej a jak se prakticky ke všem chová jako prvotřídní kretén, a hned se mi zoškliví. Protože vím, že Addy má na víc.

„Vlastně jsem nabídla Natovi, aby šel se mnou, tak jsem myslela, že bychom se sešli až tam."

Addy nahodí překvapený výraz, ale přesto přikývne. „No tak jak chceš, tak my na tebe počkáme před stadionem?"

„To bude super," přitakám. Addy se na mě spokojeně usměje, zavěsí se do Camerona, který mi jen se samolibým úsměvem pokyne, a odkráčí zase pryč. Až tehdy si všimnu Benjamina, jak se opírá o zeď jen kousek od nás.

„Kayla Jacobsová," pozdraví mě. Od ranní hodiny kreslení jsme spolu nemluvili. A na ní jsme toho taky moc nenamluvili, protože nám profesor zrovna zadával nový projekt, na kterém jsme měli od příštího týdne začít pracovat. Upřímně jsem ho moc nevnímala, jelikož jsem v myšlenkách byla pořád u té drobné chlupaté kuličky, co jsem nechala doma ve stodole.

„Benjamin Howard," pousměju se. „Odposloucháváš běžně cizí rozhovory?"

„Jen ty, co mě zajímají," odvětí jako by nic. Až když se zrakem přemístí k Natovi, dojde mi, že tu nejsme sami. „My dva se, myslím, neznáme."

Nate, zjevně překvapený, že se s náma někdo jako Benjamin baví, zavrtí hlavou. „Já jsem Ben, kamarád Kayly," představí se a napřáhne k němu pravačku. Nate ji nejistě stiskne.

„Nate." Cítím z jeho hlasu naprosté zaskočení a upřímně mě to nepřekvapuje. Neřekla jsem mu o našich setkáních na hřišti a už vůbec ne o Šmoulince, pejskovi, který je teď tak nějak náš.

„Takže zítra přijdete na zápas?"

„No jo, Addy mě přemluvila, abych šla. Prý to bude vzrůšo." Poslední slovo vyslovím zvlášť důrazně.

„No tak to už se těším, až tě tam uvidím," mrkne na mě. „Nate, rád jsem tě poznal."

„Taky," přitaká Nate a pak už jen oba sledujeme, jak se nejlepší útočník hokejového mužstva vzdaluje. „Tak tohle mi budeš muset vysvětlit, Jacobsová."

„O nic nejde," prohlásím už popáté, zatímco sedíme v bistru nad polosnězeným hamburgerem a kopcem hranolek. „Prostě jsme na sebe dvakrát náhodou narazili na hřišti, kolem kterého jezdím na kole. No a já si chvíli hrála s jeho mladší sestrou, nic víc."

Nate si opře lokty o stůl, spojí prsty a zamračí se na mě. „A byla jeho mladší sestra jediná, s kým sis hrála?"

„Nathanieli!" vytřeštím oči. Mrsknu po něm hranolkem, ale on se mu obratně vyhne. „Hledáš v tom víc, než v tom je. Nebo bude. Víš, jakej postoj mám ke klukům jako je Benjamin Howard."

„To vím," přitaká už se seriozním výrazem, „tak doufám, že tvoje vagína k nim má stejný postoj."

Už podruhé vytřeštím oči, ale Nate se na mě jen zazubí. „Promiň, víš, že si z tebe jen střílím."

Druhý den mi přednášky utečou neskutečnou rychlostí. Nevím, jestli je to tím, že jsem se fakt dobře vyspala, nebo tím, jak suprově jsem si ráno zaběhala, ale v kostech už od probuzení cítím, že dnešek bude skvělej den.

Po poslední přednášce dneska poprvé doběhnu ke skříňce, abych si v ní nechala nějaké učebnice, které se mi nechce tahat domů. Když ji otevřu, vypadne na mě krabice velikosti krabice na dort. Zkoumavě si ji prohlédnu, ale žádný vzkaz na ní neobjevím. Rozvážu růžovou mašli, odložím ji na jednu z učebnic ve skříňce a opatrně ji otevřu. Je na ní malý, čistě bílý lísteček. Vezmu ho do prstů, rozbalím ho a zatajím dech.

Kdybys neměla, co na sebe.
- B

Papírek složím, strčím si ho do kapsy a vyndám z krabice rovnoměrně složený dres. Krabici vrátím do skříňky, dres rozložím a obrátím ho k sobě zády, na kterých je vyšité příjmení Howard a pod ním obrovské číslo 26.

Po chvíli, kterou jsem strávila jen zaskočeným zíráním, dres složím zpátky do krabice a ze zadní kapsy od kalhot si vytáhnu telefon.

Kayla: Tos mi vážně dal svůj dres?

Podle očekávání mi do začátku zápasu neodpoví.