Když jsme koukali na hvězdy

8. - KAYLA

 „A sister is a little bit of childhood that can never be lost."
- Marion C. Garretty

Benjamin ho opatrně zvedne do náručí. Neklidným krokem se vydáme z lesa, kde už slunce vypovědělo službu. Na nebi září měsíc v úplňku.

Sundá si mikinu, rozloží ji na lavičku a pejska na ni položí. Já zatím otevřu láhev s vodou a pobídnu ho, aby mi její obsah nalil do dlaní. On mě bez přemýšlení poslechne.

Nastavím dlaně před pejska, který si je chvíli nervózně měří, když natáhne svůj úzký krk a opatrně si jazýčkem nabere. A pak už jen dlouhé minuty pije, zatímco mi do nich Benjamin dolévá.

Když má konečně dost, všimnu si, že se všichni tři culíme jak sluníčko na hnoji. „Měli bychom jít, než se máma začne bát," zavelí Benjamin a obě s Mads přikývneme. Zvedne pejska do náruče i s mikinou a rychlým krokem zamíříme ke mně domů.

Kolo opřu o zítku a rozhlédnu se kolem, jestli nespatřím hrozbu v podobě mých rodičů nebo Addy. Všude je ale zhasnuto, takže předpokládám, že už všichni spí.

„Pojďte," šeptnu a pobídnu je, aby vylezli zpoza rohu. Odemknu bránu, vtáhnu kolo dovnitř a nechám ho ležet v trávě.

Co nejtišeji obejdeme dům a pak se po několika metrech ocitneme před nevelkou stodolou. Zvenku vypadá, že se za chvíli zřítí. Zevnitř to není o nic lepší. Podlaha pod námi vrže, všude je prach a špína.

„Dej ho tamhle nahoru," ukážu na improvizované první patro, co sloužilo jako odkladiště. Teď je v něm seno. „Tam ho nikdo nenajde, i kdyby sem šel. Já zatím skočím dovnitř pro něco k jídlu."

Benjamin přikývne, já přikývnu a rozeběhnu se do domu. Potichu odemknu hlavní vchod, dokráčím do kuchyně a z lednice vytáhnu balení šunky. Nic lepšího tu nemáme. Ze skříňky vyndám hluboký talíř, do prázdné láhve napustím studenou vodu a zamířím s tím zpátky do stodoly.

Mads s Benjaminem sedí v seně. Vyšplhám tam k nim a pohladím pejska po přerostlé srsti na hlavičce. Rozbalím balení šunky a strčím mu kousek pod čumák. On neváhá ani vteřinu a jakmile to spolkne, vzhlédne ke mně a dožaduje se přídavku. Já mu s úsměvem vyhovím. „Můžu mu taky dát?" zeptá se mě Mads a já přikývnu. Podám jí polovinu šunky a ona ji začne trhat na menší kousky a pejskovi ji podávat. Já mu zatím napustím talíř vodou.

„Musíme mu dát jméno," nadhodí Benjamin.

„To je pravda," přitakám. „Je to na tobě, Mads."

Mads nepřemýšlí ani vteřinu, když jméno vykřikne. „Šmoula!"

Benjamin se rozesměje. „No jo, Mads má poslední dobou období, kdy by pořád koukala na Šmouly, viď?" Mads se na náš zazubí a přikývne. „Ale je tu menší problém. Když jsem ho nesl, jaksi jsem zjistil, že to není kluk."

„Nemá pindíka?" zeptá se ho Mads s takovou nevinností v hlase, až oba s Benjaminem jako na povel vyprskneme smíchy.

„Jo, Maddie. Nemá pindíka," přitaká Benjamin.

„Tak to bude Šmoulinka," rozhodne Mads vzápětí a zatleská ručičkama.

„Tak to bude Šmoulinka," povzdychne si Benjamin a usměje se na mě. A já mu úsměv oplatím.

„V kolik jsi včera přišla?" zeptá se mě mamka u snídaně. „Chtěli jsme na tebe s tátou počkat, ale už bylo dost pozdě."

„Potkala jsem po cestě kamaráda, tak jsme se nějak zakecali."

Addy podezíravě zvedne hlavu, zamračí se, ale nic neřekne.

Sním si vajíčka, dopiju sklenici džusu a vyběhnu k sobě do pokoje, abych se převlékla. Než si ale stihnu natáhnout ponožky, vtrhne dovnitř Addy.

Dneska na sobě výjimečně nemá roztleskávačskou uniformu, ale obyčejné světle modré džíny s vysokým pasem a krátké bílé tílko. Vlasy má vyčesané v drdolu. „Tak tys byla s nějakým kámošem, jo?"

„Potkala jsem kámoše, ano," přikývnu. Předkloním se, svážu si vlasy do culíku a když se zase narovnám, rovnou zamířím ke skříni.

„Netušila jsem, že máš kámoše."

„A proč bych jako nemohla mít kámoše, Adrianne? Protože nejsem populární roztleskávačka a nechodím s kapitánem hokejistů?"

„Ježíš, Kay, neber si všechno hned tak osobně. Bezdůvodně na mě útočíš, i když jsem ti položila úplně normální otázku."

Je pravda, že jsem na ni vyletěla úplně bezdůvodně. Jenže když jde o mou sestru, jsem někdy nepříčetná.

„Promiň," omluvím se. Svléknu si pyžamo, natáhnu si černé džíny, bílé tričko s krátkým rukávem a přes sebe přehodím krátkou koženou bundu.

„Zítra mají kluci zápas, nestavíš se?"

Zavrtím hlavou. „Nijak mě neláká představa sedět tři hodiny v hale, kde je zima jak na Aljašce, a čučet na bandu arogantních hokejistů, jak se honí za pukem."

„No jak jinak," odfrkne si. „Myslela jsem, že po tom, co jsem tě před školou viděla mluvit s Benem, změníš názor."

„Nechápu, proč bych měla kvůli jednomu měnit názor na všechny, Addy."

„Hele nech to bejt, to je fuk. Ty se prostě nezměníš." Zvedne se z postele a propíchne mě dotčeným pohledem. „A na moje vystoupení příští týden přijdeš?"

Univerzita Southdale byla dřív známá kvůli fotbalu. Škola vlastnila obrovské, kvalitně vybavené hřiště s přírodním trávníkem. A jelikož se k fotbalu pevně pojí i roztleskávačky, které vnadí diváky před zápasem, zařídila univerzita i ty.

Jenže po tom, co se škola rozšířila o stadion s ledovou plochou a vznikl hokejový tým, fotbal s každým dalším ročníkem upadal. Hlavně taky proto, že se na naší škole nezrodil žádný větší talent, což se o hokeji rozhodně říct nedalo.

Vedení školy, když fotbal oficiálně skončil, přemýšlelo, co s roztleskávačkami. Už neměly komu roztleskávat, ale jejich vystoupení byla na naší škole populární, měla velký úspěch. Jo, hlavně u mužské části univerzity, ale co na tom. A tak se škola rozhodla je zachovat. Takže teď jsou separátní tým a fungují jen proto, že jsou fakt dobré.

„Jasně," přitakám.

Addy si povzdychne a svalí se na mou postel. „Já vím, že spolu nijak zvlášť nevycházíme. Vím, že neschvaluješ můj životní styl, stejně jako já neschvaluju tvůj styl oblečení," shlédne se zamračením můj outfit, „ale pořád jsi moje sestra, Kay. Jediná, co mám. A mrzí mě, že už spolu nic nepodnikáme."

Posadím se vedle ní a vezmu ji za ruku. „Promiň, Addy. Vím, že to se mnou v posledních měsících nebylo nejlehčí. A pokud to pro tebe tolik znamená, půjdu s tebou pozítří na ten hokej."

Addy se uculí. „Zítra," opraví mě.

Protočím očima. „Tak zítra."

„Díky, Kay. Vážím si toho."