Když jsme koukali na hvězdy

32. - KAYLA

 „Think I'll miss you forever. Like the stars miss the sun in the morning sky."
- Lana del Rey

Odpoledne všichni tři dorazíme před Georgiinu vilu. Mads se nemůže dočkat Šmoulinky, takže když vejdeme dovnitř a spatříme Georgiu, jak si s fenkou na klíně čte noviny, rozeběhne se k ní.

„Ahoj, vespolek," pozdraví nás se širokým úsměvem. „Šmoulinka už se tě nemohla dočkat, maličká." Podá fenku Maddie, která si ji opatrně vezme do náruče.

„Páni, co jsi s ní udělala? Naposledy na sebe sotva nechala sáhnout a teď už se nechá chovat?"

„No jo, jsem kouzelnice," mrkne na mě. Zvedne se z křesla a přijde mě obejmout. „Jak se ti daří, drahoušku? Co škola?"

„Všechno při starým, v pohodě," usměju se. Moje odpověď ji potěší, takže se přesměruje k Benovi, který stojí jen kousek od nás. Vlasy má roztomile rozcuchané, na rtech mu pohrává upřímný úsměv.

„A co ty, mladíku? Slyšela jsem, že studuješ na stejné škole jako Kayla?"

Ben přikývne. „Jsem ve třetím ročníku."

„Ben hraje hokej, Georgie," prozradím jí, protože vím, že mívala slabost pro sportovce.

„Ah, jak já miluju hokej. Je to bez debat ten nejlepší týmový sport, co kdy kdo vymyslel."

„Mám stejný názor, madam," uculí se Ben a obě pod tím úsměvem roztajeme.

„Bože, zase ta madam," vydechne Georgia zasněně. „Co kdybyste si vzali z kuchyně nějaké sušenky a vzali si je ven na zahradu? Já si tady zatím budu hrát se Šmoulinkou a Madelaine, co ty na to?"

Mads se širokým úsměvem přikývne a trochu se odsune, aby se vedle ní mohla Georgia posadit.

Bok po boku se vydáme do kuchyně, která je jednou z mých nejoblíbenějších místností v domě. Z horní police vedle ledničky vytáhnu velké balení čokoládových sušenek, naliju do džbánu vodu s citronem a Ben se ujme dvou vysokých sklenic. Zadním vchodem vyjdeme na zahradu, kde se usadíme na proutěných křesílkách.

„Vevnitř jsem si všiml spousty fotek nějakého muže, to je Georgiin manžel?"

Přikývnu. „Už to bude deset let, co zemřel."

Ben si povzdychne. „Tušil jsem to, když v tom domě žije sama."

„Georgia o něm moc nemluví. Vím jen, že zemřel na nějakou nemoc."

„A od té doby nikoho nepoznala?"

Zavrtím hlavou. „Georgia za svůj život prožila jen dvě velké lásky a nemyslím, že by toužila po další."

„Dvě?"

Přitakám. „Před jejím manželem chodila s klukem jménem Charles."

„Takže ten Charles byl její první láska?"

„Přesně tak, chlapče," ozve se najednou Georgiin hlas. Přisedne se k nám, zatímco Maddie se svalí na trávník se Šmoulinkou.

„Georgie, promiň, já jsem o něm nechtěla začínat."

„To je v pořádku, drahoušku," usměje se na mě. „Není to nic tajného."

„Nemusíte o něm mluvit, pokud nechcete," ujistí ji Ben, ale ona vypadá, jako by nám ten příběh chtěla vyprávět.

„Charlese jsem poznala, když mi bylo asi jako teď je vám. Byla jsem mladá naivní holka, co toužila po lásce, o které čítala v knihách. Moje matka tehdy vlastnila malou něco jako firmu – lidé k ní chodili, když potřebovali zkrátit kalhoty nebo šaty, zašívala díry v oblečení nebo šila na zakázku. Moc to nevydělávalo, takže když za ní přišel pan Sanders s tím, že potřebuje ušít oblek pro sebe a svého syna Charlese, bylo to jako vyhrát v loterii. Rodina Sandersových byla ve městě vyhlášená – všichni věděli, že mají peníze. Máma byla v sedmém nebi, pracovala na návrzích celé dny i noci. V den, kdy měl přijít pan Sanders se synem k nám domů, aby si od nich máma vzala míry, jsem byla venku s kamarádkou. Z pana Sanderse jsem měla strach, takže jsem se mu chtěla vyhnout. Měli u nás být do sedmi, tak jsem se vrátila v osm. Jenže když jsem dorazila, narazila jsem tam na jeho syna, který přišel pozdě. Ještě teď si pamatuju výraz, s jakým si mě prohlížel. Díval se na mě jako Ben na tebe, drahoušku," zazubí se a já zrudnu, když se ohlédnu a zjistím, že se na mě Ben culí. Jemně se na něj pousměju a otočím se zpátky k Georgii. „Zamilovali jsme se do sebe na první pohled. Jenže tu byl jeden zásadní problém – Charles byl zasnoubený."

Oba s Benem zalapáme po dechu.

„Jeho otec mu domluvil sňatek s dcerou jednoho svého společníka. Oba by na tom spojení vydělali neskutečně jmění a Charles si nemohl dovolit se mu vzepřít. Ale ani se ode mě nedokázal držet dál – ani já od něj. Scházeli jsme se po nocích na temných místech, kam nikdo nechodil. Povídali jsme si o svých plánech a snili o tom, jak by mohla vypadat naše společná budoucnost, i když jsme věděli, že ji nikdy nebudeme mít."

„Jak dlouho jste se takhle tajně scházeli?" zeptá se Ben se svraštěným obočím.

„Nevím přesně, pár měsíců."

„A to na to nikdo nepřišel?" vyzvídám.

Zavrtí hlavou. „Moje matka měla moc práce, aby si toho všimla, a Charlesův otec byl zase až příliš sebestředný, aby ho napadlo, že by ho jeho syn takhle zradil. Večer před svatbou jsme strávili na železniční stanici na lavičce. Objímali jsme se a plakali. Věděli jsme, že tohle byl konec. Tu noc jsme si slíbili, že se na jeho 75. narozeniny sejdeme na tom vlakovém nádraží, kde jsme se rozloučili. Slíbili jsme si, že na sebe nezapomeneme."

„A kdy jsou ty jeho narozeniny?"

Georgia se uculí. Zasněně vzhlédne k modré obloze a když hlavu opět skloní, v očích se jí lesknou slzy. „Za dva týdny."