Když jsme koukali na hvězdy

13. - BENJAMIN

 „Practice like you've never won. Play like you've never lost."
-Michael Jordan

Má ten dres.
Do háje, fakt ho má na sobě.
Rozhodčí pískne, což mě vytrhne z transu. Flinn se postaví na buly proti klukovi s číslem 13. Skloní se a jakmile rozhodčí mezi ně puk vpustí, Flinn ho šikovně ukořistí pro sebe. Patří k našim nejlepším hráčům na buly. Rychlou střelou mi ho pošle na hokejku. S klukama zaujmeme klasický trojúhelník, při čemž se protihráči uskupí do prostoru před bránou a snaží se nám překazit přihrávky.

Z davu se ozývá hlasité povzbuzování, které se mi odráží až k srdci. V uších mi hučí, ale když si Flinn poklepe o přihrávku, nezmeškám to. Puk mu přihraju přesně na čepel a zatímco si ho zpracuje, já se přemístím na místo na druhém konci trojúhelníku, kde mě nikdo nekryje. Flinn prostřelí protihráče ve středu až ke mně, já se napřáhnu a plnou silou puk pošlu do pravé šibenice.

Celá hala začne jásat, křičet a tleskat. Kluci se ke mně sjedou, ale můj první pohled padne stejně na ni.

Na ni v mém dresu, jak stojí vedle Adrianne a jásá spolu s ostatními.

Za život už jsem dal spoustu gólů. Některý se mi povedlo dát náhodou, jiný jsem si pečlivě naplánoval. Některý byly s asistencí, jiný jsem zvládl urvat sám. Dal jsem gól na úplném začátku zápasu, těsně před koncem a dal jsem i rozhodující nájezd. Žádný z těch gólů a z těch pocitů, který jsem při nich zažíval, ale nemůže předčit pocit, že holka, co se mi líbí už takovou dobu, stojí v první řadě v dresu s mým jménem a číslem na zádech a jásá z gólu, kterej jsem dal.

Jestli tohle není splněnej sen, tak už fakt netuším.

Zbytek zápasu proběhne ve stejném duchu jako začátek. Jedna rvačka za druhou, slovní útoky a potyčky ústící ve vyloučení. Gól ve zbývajícím čase nepadne, přestože se St. Lawrence rozhodne dvě minuty před koncem pro risk bez brankáře.

Po počátečním slavení v šatně si vyslechneme od trenéra rady do dalších zápasů, pochvalu za zlepšení v přesilovkách a nakonec nás seřve za ty potyčky. „Laskavě si pro příště uvědomte, že tohle není místo pro rvačky, hoši. Tady jste proto, abyste hráli hokej, ne abyste se vychloubali před holkama jako někde v baru, je to jasný? Příště už nic takovýho nechci vidět nebo vás začnu vylučovat sám." S tím to uzavře, popřeje nám hezkej zbytek večera a my se hromadně přesuneme před stadion.

Venku už pomalu zapadá slunce, fanoušci už většinou odjeli, takže parkoviště je poloprázdné. Z návštěvníků tu zůstaly jen holky nebo naši rodiče.

Hlouček roztleskávaček spolu s Kaylou zaregistruju hned. Adrianne se rozeběhne vstříc Camově otevřené náruči. Zvedne ji nad zem, zatočí se s ní kolem dokola a když ji postaví na zem, vášnivě ji políbí. „Benjamin Howard," pozdraví mě Kayla, jež už má na sobě zase obyčejné bílé tričko.

„Kayla Jacobsová, kdo by to byl čekal," zazubím se. „Kde máš Nata?"

„Vyzvedl ho tu jeho brácha, už musel domů," objasní. Zastrčí si ruce do kapes od světlých džínů. „No tak já už taky vyrazím, jen jsem ti chtěla pogratulovat. Ten gól, cos dal, byl fakt super. Netušila jsem, že jsi tak dobrej."

„Tys o mě pochybovala?" zamračím se naoko naštvaně, díky čemuž si vysloužím jeden z jejích širokých, upřímných úsměvů.

„To bych si nedovolila," odvětí otevřeně.

„Kaylo!" ozve se kousek od nás pisklavý hlas mojí sestry, která k nám o pár vteřin později přilétne jako rachejtle. Kayla se k ní otočí a vezme drobnou tmavovlásku do náruče.

„Nazdar, Mads. Bylas fandit?"

Maddie vehementně přitaká, načež se k nám došourá máma. Na sobě má dlouhé černé kalhoty, bílé tenisky a džínovou bundu. Tmavé vlasy má rozpuštěné, takže jí sahají po ramena. Jemně se nalíčila, což je pro mě docela nezvyk, jelikož ji běžně vídám jen v její přirozené kráse. Teď, kdybych ji neznal, bych jí nehádal víc než 30. „Ahoj, broučku," pozdraví mě se šťastným úsměvem a pevně mě obejme. „Byl jsi úžasnej, nejlepší ze všech!"

„Nepřeháněj," zazubím se, ale i tak její pochvalu vděčně přijmu. V ten moment se otočí ke Kayle, která v náručí pořád drží mou malou, copatou sestřičku.

„Proboha, slez dolů, Madelaine! Přivedeš tady slečně kýlu," okřikne ji máma.

„To je v pořádku, paní Howardová," ujistí ji Kayla, přesto Mads položí na zem. Napřáhne k ní pravačku. „Já jsem Kayla, Benova... spolužačka."

Mámin úsměv se ještě rozšíří, když si uvědomí, že tohle je ta dívka, o které jí Mads před pár dny povídala. „Ach, takže vy jste ta slavná Kayla, o které moje dcera pořád básní? Prý je s vámi děsná prča," zubí se a Kayla vyprskne smíchy.

„Už to tak asi bude."

„Přišla jste se podívat na Benův zápas?"

Přikývne. „Moje sestra chodí s kapitánem družstva, tak mi sehnala lístky."

„Aha, já myslela, že vám je sehnal Ben."

„Nenapadlo mě, že Kayla jeví zájem o hokej," ospravedlním se, ale přesto z toho vyjdu v mámy očích jako padouch.

„To je ale nezdvořák, že? A to jsem si myslela, že jsem vychovala gentlemana," uchechtne se.

To, co Kayla řekne, mě úplně odzbrojí. „Nebojte, vychovala jste gentlemana, paní Howardová."

Máma se nadme pýchou. „To ráda slyším, zlatíčko. Co kdybyste k nám přišla zítra na večeři? Chystám se dělat lasagne, ale pokud je nemáte ráda, můžu klidně udělat něco jiného."

„Mami, Kayla určitě-"

„Ráda přijdu, paní Howardová, děkuju moc za pozvání. A lasagne miluju."

Mámu to zjevně potěší. „Tak zítra v sedm?"

„Budu se moc těšit," přitaká Kayla. Máma jí věnuje poslední široký úsměv, než vezme Maddie za ruku, ta se na ní zašklebí a zamává jí na rozloučenou.

„Nemusíš chodit, pokud už něco máš."

„Nemám," ujistí mě. „Tvoje máma je moc hodná a nevidím důvod, abych odmítala její pozvání, pokud ho nevidíš ty."

Rychle zavrtím hlavou. „Budu rád, když přijdeš."

„Tak se uvidíme zítra, Benjamine."

„Zítra, Kaylo," přitakám a s úsměvem ji sleduju, jak odchází za svou sestrou.

Když doběhnu mámu s Mads, máma se do mě zavěsí. „Vypadá jako moc milá dívka, Bene."

Naposledy se ohlédnu a spatřím ji, jak otevírá dveře od auta. Ve vlasech jí hraje jemný vánek, tváře má zrůžovělé a těsně než si nasedne, zvedne zrak a vyhledá můj pohled. „To je, mami."