Když jsme koukali na hvězdy

50. - KAYLA

„I met you in the dark, you lit me up, you made me feel as though I was enough."
- James Arthur

Po druhém dni stráveném na pláži se vyčerpaně svalím do postele. Ráno jsem si byla zaběhat a celý den mě z toho bolely nohy – Wade mě proklínal za to, že jsem ho donutila jít se mnou.

Z nočního stolku si vezmu telefon, kliknu na ikonu Instagramu a najdu si Benjaminův profil.

Benjamin patří k těm lidem, co na Instagram zveřejňují jednou za měsíc a většinou je to černobílá fotka z ledu nebo z posilovny. Výjimečně vyfotí nějakého z kámošů s kelímkem kafe před obličejem nebo černobílou Maddie ze smajlíkem zakrývající tvář, jak se klouže na skluzavce.

Po té noci, když jsem u něj přespala, zveřejnil poprvé barevnou fotku. Vyfotil východ slunce a do popisku napsal prostě jen krása. Myslela jsem, že tam dal barevnou fotku jen proto, že by v černobílém filtru zanikla její krása.

Ale teď mám pocit, jako by ji tam dal proto, že se cítil šťastnej. Barevnej.

Od toho rána zveřejnil další tři příspěvky – fotka srovnaných činek na stojanu v univerzitní posilovně, Flinn vleže na lavici s osou v rukou a příspěvek z dnešního rána zahrnuje bazén ve škole s jednoslovným popiskem sám. Všechny fotky jsou černobílé.

Detailně si je prohlížím a přemýšlím, nad čím při jejich focení přemýšlel. Nejvíc mě ale stejně zaujme ta fotka s bazénem. A ten popisek.

Myslím, že vím, co to znamená, ale zároveň si říkám... proč?

Zaťukání na dveře mě vytrhne z myšlenek. Vyběhnu z postele a otevřu. „Wade? Něco se děje?"

„Nemůžu spát." Odstoupím od dveří a vpustím ho dovnitř. Wade se rozvalí na postel a založí si ruce za hlavou. „Proč ty jsi ještě vzhůru?"

„Byla jsem na mobilu," odvětím neurčitě.

„Přemýšlel jsem nad Georgiou. Nezdá se ti divná?"

S povzdychnutím se svalím vedle něj. „Je nervózní, jde to z ní cítit."

„Charles má narozeniny už zítra."

„Já vím."

„Co když tam fakt nebude? Co když má ženu a děti a je šťastnej? Nebo hůř, co když umřel?"

„Taky jsem nad tím přemýšlela, Wade, ale nemá to cenu. Pravdu zjistíme až zítra."

„Já vím, ale je to prostě..."

„Ubíjející?" doplním ho a on s úsměvem přikývne. „Nedokážu si představit, jak se asi musí cítit Georgia."

„Na jejím místě bych tam asi nešel."

„A přišel o potenciální lásku svého života? Víš, jak bys toho litoval?"

„No jo, je to blbý."

„Co kdybychom zašli na pláž? Docela bych ještě před spaním skočila do moře, stejně se nám ještě nechce spát."

Wade s úsměvem přitaká. „Tak za pět minut před tvými dveřmi?"

Moře je příjemnější než odpoledne, když na něj pražilo slunce. Netrvá nám dlouho se osmělit. Vběhneme do hloubky a na tři se potopíme. „Tohle přesně jsem potřebovala!"

„Já taky," přizvukuje mi Wade, zatímco jako šílenec poskakuje a cáká vodu všude kolem sebe.

Já se natáhnu na chladný písek, ruce si složím pod hlavu a vzhlédnu ke hvězdám, jimiž je poseté nebe. Vypadá podobně jako té noci na balkóně, když jsme na něj koukali s Benjaminem u nás doma. Té noci mi poprvé došlo, že není takový, jaký jsem si myslela.

A teď, o několik týdnů později, pozoruju hvězdy sama s vědomím, že možná je přesně takový, jaký jsem si dřív myslela.

Bolí to.

Zklamání je asi ten nejhorší pocit, co člověk může zažít. Fakt, že máte tak velké naděje, které pak smete jediné slovo. Jediná věta. Jediná fotka. Zklamání vás smete jako tsunami – nečekaně a drtivě.

Nikdy se z něj nevzpamatujete, jeho následky si nesete v srdci ještě dlouho poté.

Celý život jsem žila v tom, že lásku nepotřebuju, a kvůli Benovi jsem tohle přesvědčení změnila. Dal mi pocit, že můžu být milovaná. Že po vší té bolesti, kterou jsem si jako mladší prošla, existuje naděje na lepší budoucnost.

A tou pro mě měl být Benjamin Howard.

Natáhnu se po kabelce, vytáhnu z ní telefon a vyfotím černočerné moře s ještě černější oblohou. A pak to zveřejním na Instagram s úderným popiskem – sama.