Když jsme koukali na hvězdy

52. - KAYLA

„My heart is, and always will be, yours."
- Jane Austenová

To vlakové nádraží, na kterém se Georgia s Charlesem před desítkami let rozloučili, pořád funguje. Je moderní, vlaky tu jezdí jeden za druhým.

Už pět hodin sedíme na lavičce na jediném nástupišti, které tohle nádraží má, a vyhlížíme Charlese. Georgia říkala, že si slíbili, že se tu sejdou v pět hodin odpoledne, ale to bylo už před třemi hodinami. S každou další minutou se naděje, že se ukáže, vykrádaly pryč.

Po přesně pěti hodinách a deseti minutách od chvíle, kdy jsme se na tuhle lavičky posadili, mi zazvoní telefon. „To je Addy, vezmu si to tamhle." Ukážu za roh.

„Ahoj, cizinče," pozdraví mě zvesela. „Tak jak to jde?"

„Je to blbý, Addy. Charles se pořád neukázal."

„Jak to Georgia zvládá?"

„Ne moc dobře," povzdychnu si a ohlédnu se na ni. Sedí ve Wadově objetí se slzami v očích. „Já ti zavolám později, dobře? Musím ji jít utěšit."

„No jasně, držím pěsti."

Addy hovor ukončí a když zastrčím mobil zpátky do kapsy od kalhot, zdáli zaslechnu povědomý hlas. Vyjdu zpoza zdí a zrak mi padne na Cola s kytarou kolem těla a obří krosnou. „Cole?"

Tvář se mu rozzáří, když mě zaregistruje. Rozloučí se s tím, s kým telefonuje, a obejme mě. „Co ty tady? Snažíš se někomu ukrást preclík?"

„To bych šla spíš na pláž," mrknu na něj se smíchem. „Na někoho tady čekáme, ale vypadá to, že už se neukáže."

„Čekáme?"

„Jo, sedí tamhle," kývnu hlavou k Georgii a Wadovi.

„Je zvláštní, že přesně v tomhle rozpoložení jsem tu dneska kolem páté ranní viděl jednoho chlápka. Taky seděl na lavičce, taky se rozhlížel kolem sebe a brečel. Vypadal, jako by na někoho čekal, a ten někdo se na něj vykašlal."

Zarazím se. „Počkej, jako dneska?"

„No jo," přitaká. „Měli jsme s klukama odjet už ranním vlakem, ale nechal jsem na hotelu kytaru, takže jsem se pro ni musel vrátit. Jsem to ale idiot, co?" zasměje se.

„A kolik že bylo hodin?"

„Chvíli po páté, myslím, proč? Vypadáš, jako bys viděla ducha, Kaylo. Co se děje?"

„A kolik tomu chlápkovi bylo?"

„Ježíš co já vím, prostě starej děda, něco kolem sedmdesáti možná?"

„Bože, Cole!" vrhnu se mu kolem krku. „Tohle je ta nejlepší zpráva dne!"

„Pořád nechápu proč," směje se, „ale klidně mě dál objímej, nemůžu si stěžovat."

„Myslím, že ten chlápek tady čekal na Georgiu. To je ta paní vedle Wada. Před desítkami let si slíbili, že se tady v pět hodin sejdou, ale pravděpodobně si každej myslel že v jinou část dne! Bože, nemáš tušení, kam potom šel?"

„Sakra, to je jak z nějakýho romantickýho filmu," uchechtne se. „A vlastně vím, zrovna když jsem zjistil, že nemám tu kytaru a chystal jsem se vrátit zpátky do hotelu, jsem zaslechl, jak s někým mluvil po telefonu. Říkal, že to bylo zbytečný a že se vrátí zpátky na hotel, aby si zabalil a stihl v jedenáct v noci let do Říma."

„Kurva práce, ty jsi nejlepší!" Líbnu ho v rychlosti na tvář.

„Děkuju ti, Cole. Zachránil jsi život jedné staré báječné ženě a ten můj vlastně taky. Děkuju ti za ten večer v klubu a za ten rozhovor potom, strašně mi to pomohlo. Nikdy ti to nezapomenu."

„Snad se ještě někdy potkáme, Kaylo." Rozevře mi náruč a já se do ní schoulím. Zhluboka se nadechnu, znovu mu poděkuju a pak už se rozeběhnu k Wadovi a Georgii.

„Musíme na letiště a to hned."

Wade zmateně zamrká. „Cože? Proč na letiště?"

„Nemám čas to vysvětlovat, takže se zvedněte a hejbněte kostrou."

Rozeběhnu se ven z nádraží a chytnu žlutý taxík. Za pár vteřin už se řidič řítí po řeckých silnicích směrem k letišti.

Na obrovské tabuli vyhledám let do Říma. Letadlo by mělo vzlétat přesně za dvě a půl hodiny. „Co se to do háje děje, Kaylo?" zaburácí Wade.

„Musí tady někde být," zamumlám si pod vousy a začnu se rozhlížet kolem. Je tu spousta starých lidí a podle těch pár fotek, co mi Georgia ukázala, nemám šanci ho poznat. A tak se rozhodnu pravděpodobně pro tu nejhloupější věc na světě.

Rozeběhnu se k nejbližšímu prázdnému stolku, vylezu na něj a zakřičím: „Charlesi Sandersi!"

Všichni kolem ztichnou, aby se podívali co za magora vyvolává na letišti jméno nějakého chlapa.

„Ano?" ozve se najednou z východní strany. Otočím se tím směrem a spatřím prošedivělého vysokého muže s řídkými vousy a tmavýma očima. Seskočím ze stolu a proběhnu davem k němu. „Vy jste Charles? Charles Sanders?"

„Ano, jsem. Kdo jste vy?"

Rozzářím se. „Někdo na vás čeká." Pobídnu Charlese, aby mě následoval. Davem se prodereme až k Georgii, která jako by sotva popadala dech. A jakmile se spatří, všechno kolem utichne. Odstoupím od Charlese, Wade odstoupí od Georgie.

„Georgio?"

„Charlesi?"

Oba celí září, když se jejich dlaně dotknou. Charles sevře ty její ve svých. Tyčí se nad ní, přestože už se kvůli věku trošku hrbí.

„Čekal jsem na tebe na nádraží, ale myslel jsem, že se neukážeš. Že jsi na mě zapomněla."

„Já tam taky čekala, ale očividně později než ty," pousměje se.

„Přece jsme se domluvili, že se sejdeme v pět ráno."

„A já myslela, že v pět odpoledne."

„Hlavně, že jsme se našli, lásko." Jeho oslovení mi podlomí kolena stejně jako Georgii. Ta ho pohladí po tvářích, vytáhne se na špičky a těsně než ho políbí pošeptá: „Všechno nejlepší k narozeninám."

A pak se jejich rty setkají.