Když jsme koukali na hvězdy

11. - BENJAMIN

 „You may be as different as the sun and the moon, but the same blood flows through both your hearts. You need her, as she needs you."
- George R. R. Martin

Po klasickém ranním rozbruslení, které se koná před každým důležitým zápasem, jsme se s klukama přesunuli do kabiny. Strávili jsme na ledu skoro hodinu, během které jsme trénovali převážně přesilovky, které trenér považuje za naši největší slabinu.

Lewis, naše jednička v bráně, trénoval s koučem přes brankáře, zatímco náhradní brankář byl po ruce nám.

„Fakt se modlím, abychom už v tý zasraný přesilovce skórovali," nadhodí Flinn, jenž patří mezi nejlepší v obraně. Hraje se mnou v první lajně a i v první přesilovkový formaci.

„Když Cameron neskóruje, tak ne," ušklíbnu se. Přehodím si tmavou sportovní tašku, která váží snad půl tuny, přes rameno a s Flinnem po boku zamíříme z šaten. Dneska máme všichni z týmu od přednášek padla, takže nás do večera čeká jen regenerace a mentální příprava na zápas proti těm parchantům z Lawrencský univerzity.

Univerzita St. Lawrence – ano, je to naprosto dementní název – se nachází hned ve vedlejším městě. Chodí na ni převážně vycházející hokejový hvězdy, co mají dost prachatý rodiče na to, aby si mohli dovolit poslat tam svoje privilegovaný dětičky studovat. St. Lawrence už pár let nenabízí stipendia, poněvadž tam ti studenti většinou kvůli šikaně nevydrželi ani měsíc. A i když se proti tomu škola snažila bojovat, ty bohatý sráče zlomit nešlo a vyhodit už vůbec ne, když jejich rodiče všechno platili.

Co se týče jejich hokejovýho umu, jsou fakt dobrý. Škola si platí nejlepší trenéry, většinou vyšlý hvězdy v hokejovým důchodu. Ty kluci tam hokejem žijou. Trénujou dnem i nocí a taky podle toho vypadají.

Na ledě jsme se s nima potkali jen párkrát, ale vždycky z toho byla spousta vyloučení. Ani já jsem vůči některým gestům nezůstal nečinnej, a to se většinou do rvaček nepouštím. Ale jakmile se začnou navážet do brankáře, zapomenu čí jsem.

Z myšlenek mě vytrhne telefon, co mi zavibruje v kapse. Vytáhnu ho, otiskem prstu odemknu a přečtu si zprávu od Kayly.

Kayla: Tos mi vážně dal svůj dres?

Uculím se pod vousy a telefon zastrčím zpátky do kalhot. „Co se tak usmíváš?" zeptá se mě Flinn.

„Nic," zavrtím hlavou. „Tak se uvidíme večer," mávnu na něj.

„Jasná věc," přitaká a těsně než se otočí, aby zamířil k autu, mi věnuje potutelný úsměv. „Hlavně se tím," naznačí uvozovky, „ničím, nenech rozptýlit." S tím se otočí na patě a těžkým krokem odkráčí.

Jakmile vstoupím do dveří od naše skromného domku, ovane mě vůně pečeného kuřete. V žaludku mi okamžitě zakručí. Odložím tašku do svého pokoje, sundám si mikinu a zamířím do kuchyně, kde najdu mamku, jak kouzlí u plotny.

„Ahoj, mami," pozdravím ji a políbím ji do vlasů. Ona mi věnuje vřelý, pro ni typický úsměv.

„Už jsi zpátky? Nemáš mít přednášky?"

Zavrtím hlavou. „Dneska večer je zápas, tak nás z nich trenér omluvil."

„No to je ale flákando," zazubí se. Na drobné dlaně si nasadí chňapky, otevře troubu a vyndá z ní pekáč s rozporcovaným kuřetem, jehož vůni cítím až v žaludku. „Nechceš s tím pomoct?" nabídnu se, ale ona jen zavrtí hlavou. „Radši skoč před jídlem za Maddie, celé dopoledne je rozmrzelá a nechce mi říct proč."

„Jasně, skočím za ní a pak přijdeme prostřít, dobře?"

„Jsi zlatej, Bene. Děkuju."

„Jasná věc," mrknu na ni. Projdu chodbou ke dveřím, na nichž je nalepený plakát s nějakou princeznou z pohádky a nad ním velký pestrobarevný nápis NERUŠYT. Ano, fakt je tam tvrdý y.

Zaťukám na dveře, pak znovu a když nic nezaslechnu, vejdu dovnitř. Maddie leží na břiše na posteli a v ruce drží modrého plyšáka s blonďatou hřívou. „Ahoj, prcku," pozdravím ji s úsměvem. Mads ke mně zvedne hlavu a já si všimnu smutného výrazu v její bledé tváři. „Copak se děje? Proč jsi tak smutná?"

Mads zaboří tvář do malého plyšáka a rozpláče se. „Ale no tak, Mads. Stalo se něco ve škole?"

Zavrtí hlavou, kterou má pořád zabořenou do šmouly. „Šmoulinka umřela, viď?"

„Co tě to napadlo, brepto?" Chytnu ji za ramena a zvednu ji z plyšáka, kterého si přitiskne k hrudi. Až v ten moment mi dojde, že tím plyšákem je Šmoulinka. „Takže proto jsi byla poslední dny tak smutná? Myslela sis, že umřela?"

Přikývne. „Nechtěl jsi mě za ní vzít."

„Ale to bylo jen proto, abychom nedostali Kaylu do potíží. Její rodiče o Šmoulince nevědí a kdyby to zjistili, nechtěli by ji tam, rozumíš?"

„Aha," hlesne. „Takže je zdravá?"

„Jako řípa," přitakám s úsměvem, načež se její tvář opět rozzáří.

„A kdy mě za ní vezmeš?"

„Brzo, slibuju."

To jí jako odpověď stačí. Vrhne se mi kolem krku a já ji i plyšáka odnesu dolů na večeři.