Když jsme koukali na hvězdy

33. - BENJAMIN

„All the lights are sparkling for you, it seems."
- Lana del Rey

Když se druhý den ráno probudím, zaplaví mě zvláštní pocit samoty. Vybavím si včerejší ráno, když první věc, kterou jsem po probuzení viděl, byla Kayla, a na tváři se mi rozlije přihlouplý úsměv.

Natáhnu se po telefonu, otevřu foťák, natáhnu paže nad sebe a vyfotím se se smutným výrazem. Fotku pošlu Kayle.

Ani ne po dvou minutách mi telefon začne vyzvánět. Uculím se, když spatřím její jméno na displeji. „Kayla Jacobsová," pozdravím ji s úsměvem, který nemůže vidět.

„Proč ten smutný výraz, Benjamine Howarde?"

„Probudil jsem se a neslyšel žádné chrápání, tak se mi po tobě zastesklo."

„Tím chceš jako naznačit, že jsem chrápala?"

„Já bych spíš použil výraz lehce pochrupovala," zazubím se a ona se uchechtne.

„Pokusím se přejít tuhle tvou neomalenost a řeknu, že mně se po tobě ráno taky stýskalo."

„Vážně?"

„Vážně," odvětí a já poznám, že se usmívá.

„V kolik musíš jet k Georgii?"

„Za dvě hodiny, ale chci si jít ještě před tím zaběhat."

„Tak to já jsem měla taky v plánu," zalžu, což ona ihned pozná.

„Lháři," směje se. „Ale že jsi to ty, zkusím zkrátit svůj běh a věnuju ti půlhodinku svého času na kafe, co ty na to?"

„A nebo si dáme i to kafe a i s tebou půjdu běhat."

„A víš, že běhání nezahrnuje zvedání činek ani dělání kliků ani nic co jsi zvyklej běžně dělat?"

„Vím, chytrolíne," popíchnu ji. „Počkej na mě za deset minut před domem."

„Dobře, Benjamine," odvětí a hovor ukončí.

Za dvanáct minut už parkuju před jejím domem. Sluníčko hřeje, ale jelikož je teprve sedm hodin ráno, nepaří. Odpoledne má být přes třicet stupňů, to bude horší.

Vypnu motor, vytáhnu klíčky ze zapalování a vyskočím ven. Kayla zrovna zabouchne dveře od domu a po dlážděné cestě vyběhne ven.

„Jdeš pozdě," zubím se.

„Na mě se vyplatí čekat," mrkne na mě a já ji sevřu v pevném objetí. Nemáš tušení, jak moc.

Když se odtáhne, prohlédnu si její štíhlé tělo v obtáhlých kraťasech a růžové sportovní podprsence. Zkoumám očima každičký záhyb jejího těla, prohlížím si každičkou pihu, kterou zaznamenám, a u každé jizvičky přemýšlím, jak k ní přišla.

„Benjamine?"

Zvednu hlavu a pohlédnu jí do očí, kolem kterých se jí udělaly vrásky od smíchu. „Kaylo?"

„Zíráš."

Chytnu ji kolem pasu a přitáhnu si ji do náruče. Ona mi obtočí paže kolem krku. „To si piš, že zírám."

Políbím ji a ona se mi zcela poddá. Vnímám její vůni, to, jak mi prsty rejdí ve vlasech, a užívám si fakt, že ji konečně můžu držet v náručí.

Zaúpí, když se od ní odtáhnu. „Nechtěla jsi jít náhodou běhat?"

„Hm," zamumlá a pokusí se si mě přitáhnout zpátky, ale já se přinutím jí odhodlat.

„Počkej si, nedočkavko."

Kayla na mě vyplázne jazyk a beze slova se rozeběhne.

Po dvou kilometrech už sotva popadám dech. Kayla na rozdíl ode mě běží stále stejným tempem a vypadá, jako by se ani nezadýchala.

„To jsi robot, nebo co?" zaúpím a ona se rozesměje.

„Je to jen o správném dýchaní, Benjamine."

„To se ti řekne," ušklíbnu se.

„Možná kdybys tak nefuněl, šlo by ti to líp," poznamená se smíchem. To už ji ale chytím za ruku a přitáhnu si ji k sobě.

„Ty jsi neskutečná potvůrka, víš to?"

Kayla se zubí a přikývne. „Myslela jsem, že vy hokejisti máte lepší výdrž."

„To teprve uvidíš, jakou mám výdrž, brouku," mrknu na ni a přitisknu se k jejím ústům.

„Jsi fakt zatraceně úžasná, Kaylo."

„Proč to říkáš tak překvapeně?"

„Nejsem překvapenej," zavrtím hlavou. „Jen chci, abys to o sobě věděla."

Uculí se. „Radši poběž, padavko. Ještě kilometr a budeme tam."

„Prej padavko," odfrknu si.

Z toho kilometru se nakonec vyklubaly tři. Když zastavíme, mám pocit, že umřu na infarkt. Dokonce i Kayla konečně vypadá vyčerpaně. „Promiň, nějak jsem neodhadla vzdálenost," pokrčí rameny s nevinným úsměvem.

„To vidím," hekám. V předklonu se opírám rukama o kolena a popadám dech.

„Pojď, chlapáku. Koupím ti koblihu," zazubí se a poplácá mě po zádech. Pak s čerstvým úsměvem vezme za kliku a vejde do malinké kavárničky.

Bože, tahle holka bude jednou moje smrt.