Když jsme koukali na hvězdy

36. - KAYLA

 „We were born to die."
- Lana del Rey

Ráno vyběhnu dřív než obvykle. V noci jsem špatně spala, pořád se mi do snů dral Cameron a ta věc s Benjaminem. Nejradši bych si nafackovala za to, jak jsem byla naivní.

Běžím po betonovém chodníku, do uší mi proudí můj běžecký playlist sestávající se z letních klasik, ale vůbec nejsem schopná se soustředit. Pořád před očima vidím ten její výraz, když ho ode mě odvedla. Jako by na něj měla výhradní právo a já byla jen nepotřebný hmyz, co jí nestojí ani za pohled.

Jak jsem mu mohla uvěřit?

V pouzdru, co mám připevněné k paži, mi zavibruje telefon. Zastavím se, rozepnu zip a zobrazím si zprávu od Addy.

Addy: Šla jsi běhat?

Kayla: Jo, něco se děje?

Addy: Jen jsem chtěla vědět, jestli mě hodíš do školy. Nechci tam jít sama.

Povzdychnu si. Od té nechutné zprávy, co jí Cameron poslal, když jsme seděly pod stromem, jsme ho neviděly. A já na něj skrz tu věc s Benjaminem skoro nemyslela.

Přes víkend jsem s Addy mluvila jen asi dvakrát a zdála se mi docela v pohodě. Vůbec mi nedošlo, že to na ni dneska – v pondělí – zase dopadne.

Kayla: Jasně, za chvíli jsem doma.

Zprávu odešlu a rozeběhnu se k domovu.

U brány mi cinkne další zpráva. Je to od neznámého čísla.

Neznámé číslo: Vyřídila jsi jí můj vzkaz, brouku?

Tělem mi projede husí kůže.

Kayla: Camerone?

Cameron: Kdo jinej?

Kayla: Smaž si tohle číslo. A pro jistotu i to Adriannino. Nech nás na pokoji.

Cameron: Nikdy jsem netušil, že máš tak vytříbenej smysl pro humor. A neodpověděla jsi mi na otázku.

Znechuceně telefon zamknu a vejdu do domu. Jakmile za sebou zavřu, telefon opět cinkne. Tentokrát je to fotka. Třesoucími prsty telefon odemknu, kliknu na fotku a přes celý displej se objeví fotka té blondýny, jak něco šeptá Benjaminovi do ucha.

Cameron: Zjevně i jeho už jsi přestala bavit. Je smutný, že o tebe stál takovou dobu, a když jsi ho chtěla taky, omrzela ses mu. Bylo by mi tě líto, kdybys nebyla taková mrcha.

To mě zasáhne do živého. Zírám na tu zprávu tak dlouho, než se přede mnou objeví Addy. „Kay? Co se děje?"

Rychle ten telefon zamknu a nahodím nejuvěřitelnější úsměv, jaký dokážu. „Nic, jen jsem zkoumala, kolik jsem uběhla."

„Aha," odvětí. Zdá se, že mi uvěřila. „V kuchyni je kafe, kdybys chtěla. Mám ti vyřídit od rodičů, že se vrátí až pozdě večer."

„Okey," přikývnu a otřu si pot z čela. „Já si skočím dát sprchu a pak můžem vyrazit."

Addy s náznakem úsměvu přikývne a zmizí v kuchyni.

Vyběhnu schody nahoru, stáhnu ze sebe zpocené oblečení a stoupnu si pod vlažnou sprchu. Nechám vodu smýt všechnu tu špínu na těle. Kéž by smyla i tu uvnitř.

Namydlím se – víc než obvykle. Stojím pod proudem vody, aby ten gel ze mě smyla. Vylezu a postavím se před kulaté zrcadlo nad umyvadlem. Spatřím v něm svůj odraz – nebo aspoň odraz, co mě připomíná. Mám pocit, jako bych to vůbec nebyla já.

Dva roky jsem žila prostý vysokoškolský život – nechodila jsem na večírky, věnovala se učení, sportu a občas šla na jídlo s Natem. Nevycházela jsem s Addy, což mě mrzelo, ale ne natolik, abych se s tím pokusila něco dělat. Byla jsem šťastná, v rámci možností. Prakticky mi nic nechybělo.

Ale to se za poslední měsíc změnilo. Z mého klidného života se stal jeden velký chaos. Nechala jsem se zatáhnout do života, o který jsem nestála a který mi nepřinesl nic než bolest. Ať už fakt, že jsem se sblížila s Addy, která mi do života přinesla Camerona, který mi teď vyhrožuje. A to, že jsem svému srdci dovolila zamilovat se do Benjamina. Nechala jsem ho vtáhnout mě do svého života a co z toho mám? Akorát trápení. Nevím, jestli mi ta bolest, co mě teď sžírá na každém kroku, stála za těch pár chvil, kdy jsem se cítila tak bezpodmínečně šťastná.

Jen v osušce přejdu do svého pokoje, kde se převléknu do obyčejných kraťasů a trička. Stáhnu si vlasy do culíku, nasadím si na oči sluneční brýle a je mi fuk, že dneska venku slunce nesvítí. Seběhnu dolů, kopnu do sebe hrnek kafe a s Addy po boku zamířím do auta.

„Vypadáš víc ve stresu než já," podotkne jakmile se rozjedu.

„Mně už je to jedno, Addy. Už mě nebaví řešit tyhle dramata."

Tupě zírám před sebe a soustředím se jen na řízení. Nevnímám fakt, že na mě upřeně hledí.

„Proč mám pocit, že se toho děje víc, než jsi mi řekla?"

O něco zrychlím, abychom už byly na parkovišti a já mohla zmizet.

„Mluv se mnou, Kay. Neuzavírej se zase."

Jenže slova se ze mě prostě neřinou. Jako bych už ani nevěděla jak mluvit. Jako bych to ani nechtěla vědět. Na parkoviště vjedu rychleji, než bych měla. Prosvištím mezi auty a zaparkuju co nejblíž školy to jde. Vypnu motor, zatáhnu za ruční brzdu a vyjdu ven z auta. A v ten moment to uvidím. Přímo u vchodu stojí Benjamin a objímá tu blondýnu. Nevidím mu do obličeje, ale to ani nemusím. Stačí mi to, jak se ona usmívá. Usmívá se stejně jako já, když držel v náručí mě.

„Ježíš, Kaylo," povzdychne si Addy, jako by jí konečně došlo, proč se chovám tak divně. Myslí si, že mi tímhle zlomil srdce nebo co. Jenže tak to není – nemohl mi zlomit srdce, když nikdy nebylo jeho.

Možná jenom na kratičký moment v ten večer, kdy mě poprvé políbil. To jsem toužila po tom, aby bylo jeho.