Když jsme koukali na hvězdy

27. - KAYLA

 „You may say I'm a dreamer, but I'm not the only one."
- John Lennon

Uložím Mads do postýlky a přisednu si k ní. Pohladím ji po tmavých vláscích, které se jí ještě lesknou kapičkami vody. „Dáš si s náma zítra snídani? Ben dělá suprový vajíčka," zazubí se, zatímco si k tělu tiskne plyšovou Šmoulinku.

„Zítra asi ne, ale někdy určitě jo, broučku," slíbím jí a v duchu zadoufám, že jí to splním.

„Už se těším na Šmoulinku."

„Ona na tebe určitě taky. Můžeme ji zkusit vzít na krátkou procházku, co ty na to?"

„To bude supr," zajásá.

S úsměvem se k ní skloním a políbím ji na čelo. „A teď už spi. Dobrou noc."

„Dobrou," zamumlá a zavře kukadla. Opatrně se zvednu z postýlky, zhasnu lampičku a jakmile za sebou zavřu dveře, vyjeknu leknutím. Benjamin se s úsměvem opírá o zeď přímo vedle dveří od Maddiina pokoje. „Bože, přestaneš mě někdy lekat, Benjamine?"

„Jsi u mě doma, Kaylo," připomene mi pobaveně.

„To ale neznamená, že mě musíš takhle lekat."

Ben se odrazí od stěny a postaví se přímo proti mně. Kývne hlavou ke kuchyni, kam vzápětí zamíří. Já ho následuju.

Překvapeně zamrkám, když zjistím, že všechno uklidil. „Kdys to stihl dát do původního stavu?"

„Co jste byly v koupelně," odvětí automaticky. „Jsem zvyklej uklízet rychle."

„To je vidět." Poprvé od chvíle, co jsem sem dnes přišla, se tu pořádně rozhlédnu. Stěny jsou čistě bílé, místy pokryté drobnými flíčky způsobené časem. Na světlé podlaze je položený velký gauč s barevnými polštářky, před ním bílý stolek s kyticí uprostřed. Kuchyně je obyčejná, ale útulná a praktická. Ze stropu visí menší zdobený lustr.

Nejvíce mě kromě všeho ostatního ale zaujmou fotky na stěnách. Některé jsou v rámečcích, některé jsou prostě jen nalepené lepenkou, jako by paní Howardová nechtěla čekat s jejich pověšením. Většina zaznamenává Bena nebo Maddie. Na jedné je Maddie ve školce s kamarády, na jiné se zubí do objektivu, zatímco sedí na písku, na další má na sobě červené šatičky a před sebou dort se dvěma svíčkami.

Benových fotek z dětství tu moc není. Objevím vlastně všehovšudy tři. Jedna narozeninová, druhá s mámou a třetí v obřím dresu a hokejkou v ruce.

„Nemám z dětství moc fotek," ozve se náhle přímo za mnou. Tentokrát se ale neleknu – spíš jako bych jeho přítomnost čekala.

Otočím se k němu čelem. „Proč ne?"

„Nebylo moc hezký."

„Kvůli tvýmu tátovi?"

„Proč myslíš?"

Rozhlédnu se kolem. „Všimla jsem si, že tu nevisí jediná jeho fotografie."

„Protože je máma všechny spálila."

Cítím z něj nepřátelství. Cítím, že mu není příjemné o tom mluvit, ale nejsem schopná neptat se dál. „Proč se vlastně vaši rozvedli?"

„Protože ho víc zajímaly jiný ženský než vlastní rodina. Celý dny byl buď v práci nebo chlastal. Pak se vrátil domů, ožralej, a ječel na mámu kvůli každý pitomosti – třeba že mu neuvařila večeři, i když byla před tím dlouhé hodiny v práci. Nenáviděl svůj život a dával to všem kolem sebe najevo. Já byl v tu dobu ještě malej, ale postupně jsem to začal prožívat víc a víc. Nenáviděl jsem ho, Kaylo. Tak moc."

„Bene..."

„Bylo mi čerstvě 19, když se narodila Maddie. Už když se o ní máma dozvěděla, věděla, že se tu musí něco změnit. Že nepřivede dítě do tohohle světa. Do světa, kde je řev a bolest a smutek na denním pořádku. A tak tátovi dala ultimátum. Buď půjde na terapii a změní se nebo svou dceru nikdy neuvidí."

„A co udělal?" zeptám se nervózně.

„Slíbil, že se změní," odfrkne si. „Nasliboval jí hory doly, začal se chovat hezky a oba jsme měli naději, že tahle změna bude trvalá."

„Ale?"

„Když Maddie slavila druhé narozeniny, byl táta dlouho v práci. Volal mámě, že se zdrží, protože tam mají nějakej problém nebo co, jenže Maddie tak moc chtěla bejt na narozeniny s tátou, tak si oblíkla ty blbý červený šaty, udělala si fotku s dortem a pak jsme všichni tři vyrazili za ním do kanceláře."

Tuším, co přijde, ale i tak mě to srazí na kolena.

„Zrovna klátil svou asistentku, když jsme dorazili. Dlouhé vteřiny o nás neměl ani tušení, takže jsme jen naprosto zaskočeně sledovali, jak jí drží zezadu za vlasy a ona sténá jeho jméno. Až když Maddie začala brečet, si nás všiml. A víš, co udělal?"

Zavrtím hlavou.

„Nic. Přejel po nás pohledem, ale v jeho očích se neobjevil ani náznak lítosti. Bylo mu to úplně fuk, protože si myslel, že mu to máma jako vždycky odpustí. Ten večer se nevrátil domů. Ani tři následující. Máma v jednom kuse brečela, proklínala ho a i sebe za to, že to dopustila. Že dopustila, aby ho Maddie poznala a zažila takové zklamání."

Úplně automaticky ho chytnu za ruku, což ho na chvíli zarazí.

„Pak najednou přišel s kytkou v ruce, celej navoněnej a vyfiknutej, že je mu to všechno strašně líto a chce se vrátit. Máma si od něj tu kytku vzala, udělala krok k němu a on už se jí chystal obejmout, když ho jediným prudkým pohybem kopla do rozkroku tak silně, až se skácel k zemi. Mrštila po něm tou kytkou, plivla mu do obličeje a jasně mu řekla, že pokud se k nám ještě někdy přiblíží, postará se o to, aby trpěl. Od toho dne jsem ho neviděl."

Ani nevím, kdy jsme se během jeho vyprávění přesunuli na pohovku. Jediné, co vím, je, že se držíme za ruce a hledíme si do očí.

Vím, že pro něj nebylo snadné se mi svěřit. Umím si představit, jak je pro něj tohle téma citlivé.

„Vždycky jsem si o tobě myslela, že jsi hokejista jako každej jinej. Že žiješ jenom pro ten sport, že máš rád jen sám sebe. Já vím, neměla bych mít předsudky, ale za celý svůj život jsem se vždycky setkala jen s tímhle typem hokejistů. Ale to, jakej jsi... to je úplný opak toho, v co jsem věřila."

Prstem mě pohladí po tváři až dolů k bradě, kterou jemně nadzvedne, abych se mu dívala do očí. „Jsem ráda, že ses ve mně spletla."

A pak jedním krátkým pohybem spojí rty s mými.

Ahoj!
Doufám, že Vás příběh pořád baví a jako vždy budu ráda za jakoukoli reakci, děkuju <3
Už delší dobu jsem si říkala, že bych ráda změnila jednu drobnost v příběhu - věk Maddie. Zezačátku jsem řekla, že jí je 8, ale vím, že její chování tomu věku ani v nejmenším neodpovídá. Postupně projdu dřívější kapitoly a tuhle drobnost v nich změním, takže pokud ještě čtete příběh, kde píšu, že jí je 8, tak se moc omlouvám, ale oficiálně její věk měním na 4, tudíž nechodí do školy, ale do školky.
Děkuju a moc se omlouvám.
Romča