Když jsme koukali na hvězdy

71. - KAYLA

„Cause you're the reason I belive in fate, you're my paradise."
- Jaymes Young

„Jak se to stalo, Addy? Já myslela, že už se po tom incidentu na žádnýho kluka ještě dlouho nepodíváš, na hokejistu tuplem."

Sedíme na chladném obrubníku před Lewisovým domem, zatímco kluci zůstali vevnitř.

„Myslíš, že tohle přesně jsem si taky neříkala? Dokonce jsem se svý terapeutky zeptala, jestli nejsem nějaká divná, když jen pár dní po tom, co mě skoro znásilnili, se sblížím s dalším hokejistou?" Vzhlédne k nebi posetému hvězdami a několik vteřin jen mlčím. A já ji k ničemu netlačím. Vím, jak je teď křehká a nechci jí ublížit. „Celé týdny dumám nad tím, proč jsem se za tak krátkou chvílí dokázala zamilovat do někoho jiného a odpověď prostě neznám, Kaylo. Myslím, že to šlo tak snadno hlavně proto, že jsem za život vlastně nikdy zamilovaná nebyla. Myslela jsem, alespoň zpočátku, že to, co cítím ke Cameronovi byla láska."

Pohlédne zpátky na mě. „Obě víme, že nebyla. Choval se ke mně jako k hračce, donutil mě chodit s ním a přehlížet všechny ty další holky, se kterýma spal souběžně se mnou. Myslela jsem, že mi to nevadí, ale vadilo.

Když jsem konečně sebrala odvahu se s ním rozejít, podívej, jak to dopadlo. Když mě Flinn zachránil, byla jsem mu vděčná. Nebylo dne, kdybych si neřekla, že mu vděčím za život. Vídat se s ním bylo snadné, až moc snadné, Kaylo. Hodiny a hodiny jsme si povídali a já nevím, prostě se něco změnilo. Já jsem se změnila."

„A jsi si jistá, že s ním nejsi jen z vděčnosti?"

Bezmyšlenkovitě přikývne. „Položila jsem si tutéž otázku aspoň stokrát a vždycky jsem si nakonec odpověděla stejně. Jsem mu vděčná, Kay, ale to není důvod, proč jsem se do něj zamilovala."

„Flinn je skvělej kluk," uznám. „Kdyby nebyl, nebyl by Benův nejlepší přítel."

„Hodně jsem se Benovi po tom incidentu otevřela, to už víš. Když jsi byla v Řecku, trávili jsme spolu hodně času. Vedli jsme spolu spoustu rozhovorů, ale kdykoli jsme se bavili o tobě, měl v očích takovou tu jiskru, víš? I když byl naštvanej, žes odjela, aniž byste si to nějak vyřešili, stejně o tobě neřekl jediný špatný slovo."

Uculím se.

„Říkala jsem si, že by nebylo špatný svěřit se mu o Flinnovi. Na druhou stranu jsem se ale bála, jak by na to reagoval. Bála jsem se, že mě bude soudit."

„To by neudělal."

„Já vím, že ne. Asi jsem si to prostě hlavně chtěla nechat jako tajemství, jen mezi náma dvěma."

„Já to chápu, Addy. A fakt ti to moc přeju."

„Ale?" odtuší.

„Buď opatrná, dobře?"

Překulím se na záda, když mě chytne křeč do pravé ruky. „Ale no tak, Bene, tohle je mučení!" zanadávám. Ben se zasměje, ale nevzhlédne od plátna. „Slíbila jsem ti, že se nechám nakreslit, ale kdybych tušila, že to bude taková nuda, nekývla bych na to."

„Umělci při práci nemluví, lásko."

Namočí si štětec do barvy a dá se zpátky do práce. „Tak co kdybychom si na chvíli dali pauzu? Už dvacet minut jsi mi nedal pusu."

To ho přinutí zvednout zrak. Naváže se mnou oční kontakt a já si všimnu, jak se mu koutky úst nepatrně zvednou. „Takže ty se mě snažíš svést, abych tě přestal malovat?"

„A bylo by to tak špatný?" Kleknu si a přetáhnu si jeho tričko, které mi předtím půjčil, přes hlavu. Stáhnu si i legíny a zůstanu jen v kalhotkách.

Ben po mně přejíždí hladovým pohledem, než se zvedne ze stoličky a rychlým pohybem si mě přitáhne k sobě. Vášnivě mě políbí a plácne mě přes zadek. „Tohle od tebe není hezký," šeptne mi do ucha, než mě na něj políbí. Tentokrát mi zadek sevře. Vyskočím mu do náruče a obmotám mu nohy kolem pasu. Líbá mě sotva pár vteřin, než mě zase pustí na zem a usadí se zpátky za plátno. „Nenechám se takhle zneužít."

Vytřeštím oči a on se rozesměje. „Měla by ses vidět."

Beze slova si lehnu zpátky na postel a podložím si hlavu pravou rukou, aby už mě konečně mohl domalovat.

„Vzpomínáš si na ten večer, kdy jsi tu večeřela?"

Přikývnu.

„Našla jsi ten svůj portrét, co jsem kreslil."

Vybavím si ten moment a uculím se. „Vlastně jsi mi doteď nevysvětlil, proč jsi mě namaloval."

„Byl jsem do tebe blázen mnohem delší dobu, než jsem ti přiznal."

„Vážně?"

Přitaká. „Tenkrát v parku jsem tě potkal náhodou. Měl jsem v úmyslu kreslit hrající si děti, jako jsem to dělal už stokrát, ale všiml jsem si tě, jak sedíš na lavičce v těch úchvatných šatech a vypadala jsi tak zamyšleně, že jsem prostě neodolal. Chtěl jsem si na tu chvíli udělat vzpomínku a tak jsem tě prostě nakreslil."

„Nechápu, jak jsem si o tobě mohla vůbec kdy myslet, že jsi jen kurevník s hokejkou místo mozku."

Ben se zasměje a pokrčí rameny. „Nechoval jsem se zrovna tak, jak jsem měl. Asi jsem se i bál."

„A čeho?"

Vzhlédne ke mně. „Něco tak moc chtít."

„Přece jsi vždycky něco chtěl, no ne?"

„Za život jsem nikdy nechtěl nic víc než bejt dobrej hokejista. Dřel jsem do úmoru, abych se jím stal, a nechtěl jsem, aby mě něco svedlo z cesty. Proto jsem si nikdy nepustil nikoho blíž k tělu, abych se soustředil jen na hokej. A kluci kolem mě se chovali stejně, tak proč ne i já."

„Ale pak jsi poznal mě," mrknu na něj.

„Ale pak jsem potkal tebe," pousměje se. „Zpočátku to bylo nevinný, ale byla jsi tak jiná než ostatní, že jsem tě prostě toužil poznat víc. Byla jsi tak bojovná, furt ses se mnou hádala a mračila se na mě. Fascinovalo mě to."

„Ty jsi fakt zvláštní," směju se, ale on si udrží vážnou tvář.

„A co je na tom zvláštního, Kaylo? Všechny holky, co jsem znal, se oblíkaly stejně, mluvily stejně a zajímaly se jen o sebe. Žádná z nich by se mi nikdy nepostavila, už jen z principu, že já jsem přece hokejista. To ty ne. Tys mě nesnášela a každým coulem svýho těla jsi to dávala najevo, to se mi líbilo."

„Choval ses jako blbec," zkonstatuju. Ben se na mě usmívá a já si vybavím všechny ty chvíle, kdy jsme se dostali do sporu. Většinou to bylo na hodinách kreslení, kdy si vedle mě schválně vyvolával s holkama nebo se mě snažil popichovat a utahovat si ze mě. Nesnášela jsem ho a opravdu jsem to dávala najevo.

Ale taky se mi trochu líbil.

„Nevadí ti, že teď už to nedělám?"

„Jako že se se mnou nehádáš?"

Přikývnu.

„Mnohem víc se mi líbí, když se na mě díváš jako teď."

Tváře mi zčervenají. Ben se zvedne ze stoličky a svalí se na postel vedle mě, aby mě objal. Pohladí mě po nahých zádech a skončí až u zadku, který stiskne. „Myslím, že bychom si mohli dát na chvíli pauzu."