Když jsme koukali na hvězdy

59. - KAYLA

„I found you without looking, and love you without trying."
- Mark Anthony

„Do háje, Kay, ty mě zabiješ," heká Addy po třetím uplavaném bazénu. Já za tu dobu uplavala třikrát tolik.

Doplavu na konec bazénu a vyhoupnu se na okraj. „Tak proč jsi tak moc chtěla jít se mnou? Zjevně to není tvou nově objevenou láskou k plavání, jak jsi mi tvrdila," předhodím jí s úšklebkem.

„Myslela jsem, že oceníš společnost." Položí si předloktí o vlhké kachličky vedle mě a vzhlédne ke mně. „Nevypadáš, že bys měla zrovna dobrou náladu."

„A proč bych neměla mít dobrou náladu?" opáčím, přestože vím, že obě důvod známe.

Už je to 16 dní od mého návratu, takže 26 dní, co jsem Benjamina Howarda neviděla. Myslela jsem si, že to každým dnem bude snazší, že mi třeba přestane chybět a zapomenu na něj.

Jenže se stal pravý opak.

„Tak proč za ním nezajdeš? Taky mu chybíš, Kay."

„A jak to můžeš vědět? Beztak si užívá s tou blonďatou pindou."

„Včera nevypadal, že by si zrovna užíval," uchechtne se.

V první chvíli mi to nedojde, ale když pevně sevře rty a zatváří se přistiženě, secvakne mi to. „Počkej – tys ho včera viděla?"

Napřímí se, aby byla v úrovni mých očí. „Párkrát jsem ho navštívila," přizná nejistě. Položím si dlaň na hrudník, jako bych jí mohla zklidnit své splašeně bušící srdce.

„Jak dlouho to trvá?" vyderu ze sebe.

„Trochu jsme se spřátelili, když jsi byla pryč."

„Trochu jste se spřátelili? A co si jako pod tím mám představit, Adrianne? Našla sis v něm útěchu po Cameronovi?!"

Addy vytřeští oči. „Ježíš to ne, proboha! Nic s ním nemám, přísahám!"

Upřímnost v jejích očích mi trochu uleví. „Tak proč za ním teda chodíš? Nikdy jste se přece nevídali," zkonstatuju.

Pokrčí rameny. „Někoho potřeboval, Kay. A já vlastně taky."

„Takže co, jste teď nejlepší kámoši?" Víc opovržlivě už jsem to vyslovit nemohla.

„Nebuď ublížená, nic jsem ti neprovedla. Na deset dnů jsi zmizela a já tu zůstala sama, copak to nechápeš? Každej den jsem ho vídala na chodbách, jeho nenávistný pohled se mi zarýval do kůže a já se bála jen si dojít na záchod, aby tam za mnou nepřišel. Byl všude, Kaylo! Všude. A když za mnou Ben přišel a chtěl vědět, jak mi je, svěřila jsem se mu. Musela jsem, chápeš? Vím, že ho miluješ, a tak jsem věděla, že mu můžu říct cokoli."

Její přiznání mě zasáhne. „Nic jsi neřekla," šeptnu.

„A to jsem fakt musela? To tě nenapadlo, jak těžký to pro ně asi bude?"

„Promiň, Addy," povzdychnu si. „Byla jsem sobecká."

„Já ti nic nevyčítám," zavrtí hlavou, „jen chci, abys to pochopila. Ben tady byl, když jsem někoho potřebovala, a já mu teď dlužím."

„Jsem ráda, že ti pomohl."

„Víc než jen to, Kaylo. Zachránil mě."

Zmateně zamrkám. „Jak to myslíš?"

„Benovi je taky na nic, věř mi." Úspěšně se vyhnula odpovědi, stejně jako pokaždé, když se ptám na věci kolem Camerona. Prozradila mi, že se s rodiči odstěhovali do jiného státu, ale nechce mi říct proč.

„Může si za to sám," prsknu. „To on mě odkopl."

„Je to komplikovanější, než myslíš."

„A zase – co je tohle za hádanky, Addy? Nemůžeš se mnou prostě mluvit narovinu?"

„Jak jsem řekla, něco Benovi dlužím a slíbila jsem mu, že budu držet jazyk za zuby." Posadí se vedle mě a chytne mě za ramena.

„Ale měj otevřený oči, dobře? Možná to uvidíš sama."

Flinn dnes večer pořádá párty na ukončení školy a na oslavu začátku léta. Tenhle mejdan se pořádá už třetím rokem, kdy byl v prváku. Loni jsem tam nešla, protože proč taky?

Před rokem jsem žila úplně jiný život, než jaký žiju dneska. Mým jediným přítelem byl Nate, s Addy jsme se míjely a já byla šťastná.

Svým způsobem.

„Měla by sis vzít tyhle," navrhne mi Addy s bílými úzkými šaty na ramínka v ruce.

„Vlastně bych asi radši zůstala doma. Mám chuť pustit si nějakej smutnej film."

„Jasně jasně, a k tomu se převlíct do teplýho pyžama s maskou na obličeji, co?"

„No přesně! Ach, jak dobře mě znáš," zazubím se.

„Jo tak to se určitě nestane, sestřičko." Shlédne bílé šaty a zamračí se. „Máš pravdu, tyhle jsou moc obyčejný. Musíš bejt naprosto dechberoucí." Vrátí šaty zpátky do skříně a začne hrabat dál.

„Bez tak to bude strašná nuda."

„Nemrmlej," okřikne mě s obličejem zabořeným do mé skříně.

„Nic tam nenajdeš, pokud nehledáš sportovní oblečení."

„Který jen tak mimochodem už dost zapáchá," zašklebí se a hodí po mně tričko, ve kterém jsem včera běhala. Čichnu si k němu a zkřivím obličej. Rychle ho zahodím do kouta. Nechápu, jak jsem ho mohla vrátit do skříně.

Vyskočím z postele a zavřu před ní dveře. „Co kdybych si prostě vzala legíny a tričko? Stejně se všichni tak rychle opijou, že nebude nikomu záležet na vzhledu."

Mou poznámku samozřejmě úplně ignoruje. S povzdychnutím přeběhne k sobě do pokoje a o pár vteřin později se vrátí s obalem na oblek.

„Sice jsem říkala, že je mi fuk, v čem půjdu, ale v pánským obleku zas jako úplně jít nepotřebuju..."

Addy se ušklíbne. „Moc vtipný." Z otráveného úšklebku se stane zářivý úsměv. „Už od osmnácti mám jedny šaty," začne záhadně. Přejede dlaní po obalu a úsměv se jí ještě rozšíří. „Tak dlouho jsem čekala na příležitost, kdy bych si je mohla obléct, až jsem si je nakonec neoblékla ani jednou. Žádná příležitost mi k tomu nepřišla dost vhodná."

„A vysokoškolskej večírek ti přijde perfektní?" popíchnu ji.

Spraží mě pohledem. „Tohle není jen tak nějakej večírek, Kaylo. Jde o první večer po skoro měsíci, kdy uvidíš Bena. Musíš při tom vypadat jako ten nejlepší vánoční dárek, co kdy dostal."
„Proč vánoční?" zasměju se.

„Protože mě nic lepšího nenapadlo?"

Vyměníme si pohledy a vybuchneme smíchy.

„Radši nemluv a zkus si je," pobídne mě se srdečným úsměvem.

Opatrně si je od ní převezmu a rozepne dlouhý zip. Už jen z té rudé látky mi přechází zrak.