Když jsme koukali na hvězdy

56. - BENJAMIN

„It's hard to turn the page, when you know someone won't be in the next chapter."
- Thomas Wilder

„Tak to docela vyšlo, ne?" zazubí se Lily, když zmizíme z dosahu.

„Nevím, jestli se odváží vyjet po ní tak brzo. Co když to byl blbej nápad?"

Položí mi dlaně na tváře, což mě trošku zklidní. „Neplaš, bude to dobrý. I kdyby po ní nevyjel dneska, zkusí to jindy. Jednou ho dostaneme, neboj."

Přikývnu a o kousek se odtáhnu. „Musíme ji hlídat, ať nám nezmizí z dohledu."

Bok po boku zamíříme k baru s hromadou rozdělaných flašek od chlastu. Naliju si do kelímku pomerančový džus s kapkou vodky, abych se trochu uvolnil. Pokud budu takhle ve stresu, ten plán nevyjde.

Addy pořád sedí Cameronovi na klíně, když dopiju druhý kelímek. Lily běhá všude kolem mě, jako by se mě nemohla nabažit, a mně je z toho špatně. Špatně z vědomí, že takhle to bude už pořád.

A z toho, že ten polibek před jejím odjezdem byl náš poslední.

Třetí kelímek už je spíš vodka než džus.

„Bene, musíš se soustředit. Přecházíme do další fáze."

Pohlédnu směrem ke gauči, odkud se zrovna Addy zvedá. Šeptne něco Cameronovi do ucha, ten přikývne a nechá ji jít. Podle našeho očekávání se za chvíli zvedne a půjde za ní, takže dopiju drink a rozeběhnu se za Addy.

Chytnu ji za ruku a zatáhnu ji dovnitř. Opřu ji o stěnu kabinky.

„V pohodě?"

Přestože přikývne, poznám, že lže. „Modlím se, aby to vyšlo."

„Jestli to půjde tak, jak předpokládáme, za chvíli mi v kapse zavibruje mobil se zprávou od Lily, že je na cestě. Dám ti pusu a on nás uvidí. A pak se prostě neovládne."

Addy kývá hlavou a srdce jí buší silněji a silněji.

V tom mi zavibruje telefon. „Je to tady," šeptnu a následně ji políbím. Líbám ji sotva pár vteřin, když se otevřou dveře.

Otočíme hlavy směrem ke dveřím, ve kterých stojí rozzuřený Cameron. V mžiku mě od ní odtrhne a svalí mě na zem. Vnímám jen první dvě rány pěstí, křik a pak už jenom tmu.

Bolí mě hlava.

Rozlepím víčka od sebe a rychle zamrkám, aby si oči přivykly přímému světlu. Rukou se instinktivně chytnu za bolavé čelo.

„Dobré ráno," pozdraví mě s úsměvem Adrianne. Sedí na židli vedle mojí postele.

„Kde to jsem?"

„V nemocnici."

Vykulím oči. „Cože? Co se stalo?"
„Ty si to nepamatuješ?"

Zavrtím hlavou. V hlavě mám jen černočernou tmu.

„Včera večer tě Cameron napadl. Mlátil tě a tys upadl do bezvědomí. Nebýt nějakých kluků, co ho od tebe odtáhli, bůhví co by udělal."

Začnou se mi vybavovat útržky včerejšího večera. Já líbající Addy, Cameron s rozzuřeným výrazem a pak jeho pěsti. „A ty jsi v pořádku?"

Přikývne. „Lily to všechno natočila a dneska ráno to ukázala svýmu tátovi. Byl naprosto zděšenej, Bene. Hodinu na to Camerona vyhodil a prý má doufat, abys ho nechtěl žalovat."

„Takže to dobře dopadlo?"

„Dobře to dopadlo," uculí se. Chytí mě za ruku a stiskne. „Děkuju, Bene. Děkuju ti za všechno."

„Nemusíš mi děkovat, Addy. Jsem rád, že ten zmetek dostal, co zasloužil."

„Vlastně jsem ani nevěřila, že by mohl tak vypěnit."

„To je chlapská ješitnost, no. Fakt, že by mu přebral holku jeho úhlavní nepřítel, ho naprosto zbavil zdravýho rozumu."

„Budeš ho žalovat?"

Zavrtím hlavou. „Ale pohrozím mu tím, pokud se okamžitě neodstěhuje z města. Už nikdy ho nechci vidět."

„Děkuju," šeptne a obejme mě. „Jo a Lily čeká venku, mám ji pozvat dál?"

Vidět ji je to poslední, co bych chtěl, ale musím jí poděkovat. Navíc teď nastal čas splatit svůj dluh. „Jo, pusť ji dál."

Addy přikývne a zvedne se ze židle. „Mám to říct Kayle, až s ní budu dneska mluvit?"

Rázně zavrtím hlavou. „Ne, prosím. A ani jí neříkej o té dohodě, co jsem uzavřel s Lily. Ani o tom našem líbání. Prostě si něco vymysli, dobře?"

„Takže ji mám nechat při tom, že už ji nemiluješ?"

Srdce se mi sevře, ale přikývnu. „Bude to tak lepší."

„Jak chceš, Bene." Vezme za kliku a ve dveřích se mine s Lily.