Možná přijde i láska

3. Koordinátor

Doktor Adam Hruška seděl v zázemí svého pavilonu v zoo ve dvoře Králové. Během posledních více než pěti let se tady hodně změnilo a to jeho zásluhou. Pavilon prošel několika rekonstrukcemi a přístavbou. Hlavně i zázemí se před dvěma lety dočkalo rekonstrukce. Konečně měli větší prostor i s přilehlým zázemím a sprchou. Dost často tu přespával kvůli líhnutí a tak to bylo fajn. Byl zvyklý z armády spát třeba na zemi, ale měl tu i nafukovací matraci. Teď byl na pavilon opravdu hrdý, když sem tehdy přišel bylo to tady v žalostném stavu. Vzpomínal teď na těch posledních deset let, tehdy tak jako jeho děda i táta před ním studoval na přírodovědné fakultě. Pak zasáhl krutý osud a jeho rodiče zahynuli při leteckém neštěstí v amazonské džungli. On se tehdy zhroutil, ani děda mu nedokázal pomoct. Nevěděl co dál se svým životem a tak se přihlásil do armády, prošel výcvikem a odjel na svou první misi. Když se vrátil domů spíš kvůli dědovi dokončil disertační práci a obhájil jí. Upřímně si tehdy nedovedl moc představil jak se bude svému oboru věnovat. Vlastně tehdy mu bylo jedno i kdyby se z druhé mise nevrátil. Nedokázal se, se smrtí rodičů vyrovnat ještě celé roky.

Adam si promnul levé rameno, protože i po více než sedmi letech ho občas bolelo. Byl to následek zranění z Afghánistánu, tehdejší teroristický útok na jejich mezinárodní jednotku byl strašný. Z patnácti mužů se jich pět nevrátilo a ostatní byli různě vážně zranění. On sám si odnesl mnoho jizev na levé noze, ruce a boku, hlavně měl tehdy ošklivě vykloubené rameno a zlomenou klíční kost. Rány po šrapnelech a spáleniny od výbuchu, se během let zahojily, ale částečně byly vidět pořád. Nejviditelnější byly ty na ruce, zvlášť když měl krátké rukávy. Část jizev krylo tetování, které měl na předloktí. Taky ho od té doby trápily noční můry, nebyly už tak časté jako kdysi, ale byly tu. V nich pořád dokola prožíval ten jeden den, tenhle děsivý zážitek už v něm zůstane asi navždy. Tehdy strávil po návratu měsíc v nemocnici na základně v německém Ramsteinu. S poctami a vyznamenáními byl propuštěn z armády a nevěděl co dál. Do Čech se mu vracet nechtělo a tak začal pracovat v Drážďanske zoo. Děda rozhodně nebyl rád, ale krom tichého nesouhlasu nic neřekl, nakonec tam zůstal další skoro dva roky a během té doby si vypracoval značné renomé. Práce v Německu mu dala možnost začít si budovat kariéru a on byl za to moc rád. Tamní bývalý ředitel mu dovolil vést pavilon jak uznal za vhodné a naštěstí to mohl dělat i tady.

Pak ho děda přemluvil k návratu domů a práci tady. Tehdejší chovatel odcházel do důchodu a Bob se kterým i teď pracoval, na pozici hlavního chovatele neměl zkušenosti. Nechtělo se mu, ale nakonec se přesvědčit nechal. Děda tu kdysi dělal ředitele, ale už byl mnoho let mimo. Chvilku si užíval klid doma a psal knížky, což dělal skoro celý život, protože hodně cestoval po Africe a pak o tom psal. Před šesti let dostala zoo novou ředitelku a ta začala dávat zoo dokupy, taky tehdy poprosila dědu, aby tu na částečný úvazek začal pracovat. Sice už byl tou dobou v penzi, ale vyhověl jí. Dělal hlavně průvodce pro větší skupiny a taky, se podílel na projektech zoo a rozhodování o nich. Občas ještě jezdil do zahraničí a přednášel. Taky začali pořádat přednášky a africké dny přímo tady v zoo. To bylo něco co dědovi pomohl prosadit a mělo to obrovský úspěch. Děda se pokusil kdysi vnést do pavilonu plazů nějaký pořádek a zjistit co je potřeba, ale bylo tady opravdu hrozně práce. Takže se rozhodl přemluvit jeho k návratu, aby to tu pomohl uvést dopořádku. Získal spoustu nových druhů nejen sem do pavilonu, ale občas pomáhal i kolegům při jednáních s koordinátory jejich chovů. Během těch minulých let se věnoval jen práci a díky úspěchům s chovy měl teď aktuálně sám nastarosti jako koordinátor, dvě evropské plemenné knihy. S některými koordinátory chovu bylo těžké vyjít i kvůli jazykové bariére. Naštěstí on mluvil jak plynně anglicky tak německy. Navíc z pozice někoho, kdo sám vedl plemenné knihy měl v očích kolegů koordinátorů vyšší kredit.

Díky tomu všemu už byl přes pět let tady. Původně si ve městě koupil malý sklepní být, který děda absolutně nesnášel. Měl tam jen nejnutnější nábytek a většinu knih a publikací měl v krabicích. Nábytek měl většinou z palet a děda tvrdil, že je to prostě hrozný. Neměl moc chuť mu vyprávět jak občas spali v Afghánistánu. Ten starý byt už, ale před více než dvěma roky vyměnil za pohodlný větší byt s malou terasou. Měl velkou místnost ve které bylo dost místa na jeho terária a velkou knihovnu a pak malou, ale pohodlnou ložnici. Během let už v Německu vyvinul speciální líheň na vajíčka želv obrovských a měl na to patent. Díky tomu a i penězům co mu zbyli po rodičích měl slušný majetek, ale jen málo kdo o tom věděl. Taky platil za odborníka na Bojgy africké a zmije Nitscheovy. Tohle všechno mu umožňovalo cestování po jiných evropských zoo. Bylo to příjemné rozptýlení v jeho životě. Prostě byl takhle spokojený. S čím si jeho děda dělal starosti bylo, že se téměř pořád strání lidí a to i kolegů. Nikoho k sobě nepouštel a doslova nešťastný je stále z toho, že je sám a nechce si ani přítelkyni najít. Tomu se teď musel Adam usmát. Nakonec se podíval na hodinky a šel na odpolední poradu vedení.